Britské labouristy povede Jeremy Corbyn

Britští labouristé v sobotu oznámili, že mají nového předsedu. Eda Millibanda, jenž skončil po propadáku v květnových parlamentních volbách, střídá v čele partaje kontroverzní Jeremy Corbyn. Když svérázný politik ohlásil v červnu svou kandidaturu, bookmakeři odhadovali jeho šanci na vítězství 100:1.  

Corbyn ale dokázal nemožné a stal se hlavním favoritem, který si došel pro vítězství - ke zděšení labouristického vedení a tiché radosti konzervativců premiéra Camerona. Ti druzí totiž doufají, že pokud by Corbyn pokračoval ve svých radikálních návrzích na zvyšování daní či znárodňování, stali by se labouristé v příštích volbách v roce 2020 prakticky nevolitelnými. U příležitosti jeho zvolení nového předsedy otevíráme text, který vznikl v době sílící corbynománie.

Uprostřed srpna v evropské politice obvykle převládá nuda, nevyzpytatelní Britové ale na tradice vždy nedbají. „Jako obyčejní voliči musíme ocenit, že je od oficiální opozice Její Výsosti nanejvýš ohleduplné postarat se v průběhu okurkové sezony o prvotřídní zábavu,“ komentovaly letošní léto například Financial Times. Velkou Británií v těchto dnech vlakem i na bicyklu objíždí drobný, prošedivělý šedesátník s plnovousem. Jeho pomačkaný vzhled i projev odkazují k představám o samorostlých starostech podhorských obcí, ve skutečnosti se ale jedná o nejvzpurnějšího labouristického poslance posledních desetiletí.

Jeremy Corbyn stihl během třiceti let v britském parlamentu pětsetkrát hlasovat proti vlastní straně a ta se mu za jeho úsilí odměnila politickou bezvýznamností spojenou s pobytem v zadních lavicích sněmovny. Teď se ovšem na jeho mítincích tlačí i tisíce lidí, davy přetékají z objednaných hal na ulici, minulý týden řečnil drobný poslanec z pojízdného jeřábu před nákupním střediskem. Ani v politicky vyspělé Británii se nestává úplně často, aby podobné scény provázely volbu šéfa opoziční strany.

„Corbynománie“, jak je záhadný jev dnes už standardně popisován, vypukla vlastně náhodou, její důsledky mohou však být dalekosáhlé. Jeremy Corbyn je na nejlepší cestě stanout v čele Labour Party, stát se protivníkem dominujícího Davida Camerona a usilovat o post britského premiéra v příštích volbách.

Taková představa vyvolává zděšení mezi tradičním labouristickým establishmentem, který v jednu chvíli dokonce uvažoval o zrušení celých voleb, a nadšení nejen mezi jeho stoupenci, ale nečekaně také mezi příznivci vládnoucí Konzervativní strany: někteří její poslanci se dokonce ze samého nadšení zapsali do seznamů labouristických příznivců, aby pro novou hvězdu britské levice mohli v primárkách osobně hlasovat (byli pochopitelně vyloučeni). Paradoxní situace si tedy zjevně žádá vysvětlení.

Za dvě minuty dvanáct

Prvním paradoxem je způsob, jakým se vůbec Jeremy Corbyn do voleb přihlásil. Podle různých svědectví i jeho vlastní výpovědi ho k účasti v primárkách „ukecali“ straničtí kolegové, kteří chtěli zajistit dostatečně pestré pole kandidátů. Proti Corbynovi stojí tři další labourističtí kozáci, dva z nich zasloužilí členové stínového kabinetu, muž a dvě ženy politického středu, na nichž je dost těžké najít deset (politických) rozdílů.

Corbyn svoji kandidaturu ze začátku popisoval jako smutnou povinnost muže, „na kterého došla řada sehrát roli fackovacího panáka“. Ke konečné nominaci navíc téměř nedošlo, je k ní zapotřebí oficiální podpory 35 labouristických poslanců a Corbyn ji dokázal sehnat přesně dvě minuty před uzávěrkou v poledne 15. června.

A pak všechno začalo. Jeremy Corbyn je opravdu radikálně jiný. Je to kovaný levičák starého socialistického střihu. Vyšel z revolučního prostředí, jeho rodiče se seznámili během demonstrací za ukončení občanské války ve Španělsku. On sám vychodil střední školu a vrhl se do odborářské politiky, stal se městským zastupitelem a později labouristickým troublemakerem. V dobách, kdy strana tvrdě zakormidlovala do středu, on zůstal neochvějně na starých levicových postojích. I dnes je ostatně jedním z hlavních bodů jeho programu znárodňování železnic nebo energetických podniků a symbolický návrat článku 4 o znárodňování zpět do labouristického manifestu – přesně na místo, odkud ho Tony Blair před dvaceti lety symbolicky vyškrtl.

Nad Corbynovým ekonomickým programem si trhají vlasy ekonomičtí novináři, The Economist mu například nedávno vysvětloval, že tzv. lidové kvantitativní uvolňování, které navrhuje a jež spočívá v tištění peněz rozdávaných nikoli bankám, ale přímo různým komunitám a městským radám, není v pravomoci vlády, nýbrž nezávislé centrální banky. Nás však spíše než tradiční zvyšování daní bohatým a odstraňování všech myslitelných rozpočtových škrtů navzdory přetrvávajícímu rozpočtovému deficitu zajímají spíše Corbynovy představy o světě. I tady je to řádná tvrdě levicová klasika.

Corbyn by nejraději, kdyby Británie vystoupila z NATO a vzdala se jednostranně jaderných zbraní – ušetřené peníze za tridenty půjdou do rozvoje školství a zdravotnictví. Jestliže si labouristy spojujeme díky Tonymu Blairovi s podporou Evropské unie, zapomeňme. Labouristé patřili dříve k tvrdým odpůrcům integrace kvůli příliš liberálnímu jednotnému trhu a Jeremy Corbyn rozhodně patří do této generace.

Během kampaně dlouho odmítal říct, jestli by v případném referendu podpořil odchod, nebo setrvání v EU, nakonec nečekaně podpořil pokračování členství, ale s výhradami a velmi vlažně. Ve vzdálenějším světě je jeho optika mnohem bližší latinskoamerickým populistům než jakémukoli americkému prezidentovi včetně toho současného. Hamás a Hizballáh několikrát nazval „přáteli“, krizi na Ukrajině zavinilo částečně NATO svou expanzí a rozšiřování Aliance o nové členy včetně Česka „bylo pravděpodobně chybou“. Když Hugo Chávez zemřel, tweetoval britský poslanec: „Díky Hugu Chávezovi, který ukázal, že na chudých záleží a že o bohatství je možné se podělit. Ohromně pomohl Venezuele a velmi širokému světu.“

Tady je dobré podotknout, že ve zpětném pohledu měl Corbyn občas i pravdu. Tvrdě bojoval proti jihoafrickému apartheidu v době, kdy byl Nelson Mandela pro britský establishment ještě „teroristou“. Jeho nesmlouvavý odpor k válce v Iráku by dnes podepsala většina britské populace a spojenectví s Georgem W. Bushem v tomto konfliktu je jedním z důvodů, proč se labouristická hvězda Tony Blair proměnila v očích Britů z hrdiny v padoucha. O zavádění školného nechtěl nikdy ani slyšet a dnes panuje všeobecná shoda, že tenhle labouristický projekt nepřinesl ani zdaleka to, co se od něj očekávalo.

Nepoučitelní

„Jestli vás srdce opravdu táhne tímto směrem, uvažujte o transplantaci,“ vzkázal labouristům na konto corbynománie právě Tony Blair. Proč vlastně labouristé nemají radost a konzervativci se střídavě smějí a vyzývají v novinách své stoupence, ať se také přihlásí a jdou určitě volit Jeremyho Corbyna?

Stranické primárky obvykle nejsou úplně totéž co pozdější všeobecné volby, v nichž hlasují lidé, které normálně politika vůbec nezajímá. Všeobecně přijímaná interpretace překvapivého vítězství konzervativců v květnových volbách říká, že labouristé pod vedením křečovitého Eda Milibanda zamířili příliš doleva a že Miliband nebyl schopný přesvědčit běžné voliče, že by dokázal být kompetentním správcem britské ekonomiky. Ve srovnání s Corbynem, jemuž poslední průzkumy před primárkami dávají padesát tři procent hlasů, což by znamenalo vítězství hned v prvním kole labouristického hlasování, je ovšem Miliband v podstatě konzervativec.

Labouristé se s prokletím radikálního levého křídla potýkali celá sedmdesátá a osmdesátá léta, kdy neměli proti konzervativcům vedeným Margaret Thatcherovou a později Johnem Majorem šanci. Těžiště britské a především anglické politiky se posunulo doprava, ale především teprve Tony Blair v polovině devadesátých let svým spolustraníkům vysvětlil, že existuje zásadní rozdíl mezi revolučním programem, který přitahuje protestní hlasy v opozici, a solidní realistickou platformou vládnoucí strany, jež vyvolává důvěru střední třídy.

Radikální hesla v Británii zkrátka dokážou rezonovat na rozbouřených demonstracích, u „velkých“ voleb pak ale jejich hlasatelé zpravidla spláčou nad výdělkem. Blair pak svou tezi dokázal v praxi, když labouristům třikrát po sobě zajistil vítězství. Odtud také plyne nadšení konzervativců z toho, že jejich levicoví soupeři jsou zjevně nepoučitelní. Konzervativci zkrátka věří, že pokud Corbyn stane v čele labouristů, mají na dlouhá léta klid k práci – právě proto také deník The Telegraph vyzval příznivce pravice, ať využijí otevřenosti labouristických primárek a jdou hlasovat pro soudruha Corbyna.

Na útesy

Jestli je situace opravdu tak přehledná, se však teprve ukáže. Labouristům v posledních týdnech nabobtnaly seznamy příznivců ochotných volit o desítky tisíc jmen. Někteří z nich jsou sabotéři z řad pravice či radikální levice a labouristé se je snaží vyškrtat (proto také jednu chvíli uvažovali o zrušení voleb). Mnohá nová jména jsou ale bezpochyby skuteční nadšenci a probuzení stoupenci starých časů, kteří za dob uhlazeného blairovského panování ztratili o politiku zájem.

Jeremy Corbyn je čitelný, autentický politik. Pro budoucnost Británie jako silného světového hráče by byl nejspíš katastrofou, to však neznamená, že v Británii není ve vzduchu něco, co si takovou změnu žádá. Skotové se podobně přimkli ke Skotské národní straně a radikální populistické strany bují leckde jinde v Evropě. Jestliže se tedy někteří dobře baví, jiní zažívají pocity hrůzy.

Poslechněme si ostatně na závěr ještě naléhavost v hlasu Tonyho Blaira, který je právě svědkem pohřbívání vlastního politického odkazu. „Pochopte prosím,“ napsal v deníku The Guardian, „v jakém nebezpečí se nacházíme. Strana kráčí se zavřenýma očima a s nataženýma rukama k okraji útesu a k rozeklaným skalám pod ním. Tohle není chvíle, kdy bychom se měli ve jménu stranické jednoty bát narušit požitek z výletu. Teď je zapotřebí jako v ragby srazit muže s míčem k zemi, pokud je to možné.“