Nemůžu se probudit

Fascinace smrtí se na desce prolíná s nočními můrami, úzkostmi i schopností nahánět strach. Folk je tu zabalený ve vrstvách elektroniky i těžkých metalových riffů. Přitom napětí a mysterium písní jednatřicetileté hudebnice by se spíše než k jiné hudbě dalo přirovnat k tísnivým gotickým povídkám Edgara Allana Poea; těm, v nichž uvěznění hrdinové neschopní pohybu čelí kruté smrti. Svět je nádherné magické hrozné zmařené místo,“ tvrdí kalifornská rodačka Chelsea Wolfe – a přesně takový ho ve svých skladbách líčí. Své místo tu má krása melodií i nenaplněné touhy a destrukce v textech. Během pouhých pěti let se stydlivá performerka stihla přerodit ze zpěvačky s akustickou kytarou nahrávající své skladby doma v ložnici v až démonickou písničkářku, která dává dohromady zdánlivě nespojitelné: folkovou obnaženost s dramatičností a fyzickou intenzitou metalu. Aktuální páté album Abyss (Propast), jež Chelsea Wolfe naživo představí také 13. listopadu v Praze na Dobešce, toto spojení dotahuje k dokonalosti.

Tíha desky Abyss není jen dílem fantazie, ale zhmotňuje zážitky ze spánkové paralýzy. Nepříliš nebezpečné, ovšem značně zneklidňující poruchy, jíž zpěvačka dlouhá léta trpí. „Ztracená a osamělá ve zmatení. Křičím, ale nemůžu se probudit,“ přednáší něžným hlasem v křehké písni Simple Death, kdy ve spánku nepřichází odpočinek, ale další bitvy, jimž je třeba čelit.