Většina Čechů vyráží do Chorvatska na dovolenou k moři, já jsem tam však nedávno byl z jiného důvodu – přednášet na výroční konferenci Chorvatské chemické společnosti v Záhřebu. Na toto regionální setkání jsem jel hlavně proto, že mě pozval můj bývalý student Mario, který si po návratu domů buduje vlastní výzkumnou skupinu v Ústavu Rudera Boškoviće. Jde o zmenšenou obdobu naší akademie věd a momentálně představuje to nejlepší, co může chorvatská věda nabídnout. Přesto jsem v záhřebském ústavu měl intenzivní pocit déjà vu a cítil se trochu jako v Praze počátkem devadesátých let. Všude je vidět dlouhodobý nedostatek peněz. Budovy jsou oprýskané a laboratoře vesměs mizerně vybavené. Místní vědě donedávna vládla přestárlá generace, která jen neochotně pouští moc ze svých rukou a místo náboru mladých vědců řeší, zda jednacím jazykem na konferenci má být chorvatština, nebo angličtina.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
