Rychle do hotelu, sbalit se a taxíkem na letiště. Podél dálnice pískově zbarvené paneláky nebo ruiny a skelety budoucích paneláků. Jinak poušť. Zakouřený Starbucks, devět hodin do odletu. Místo průzkumu místa „operace únik“.
Přišly dvě. Obě lodičky na podpatku s platformou. První má kabelku Louis Vuitton, rolexky a před sebou velký zmrzlinový milkshake, který si – jak jinak – fotí iPhonem… a postuje na FB. Umělé řasy a gelové nehty – nic jiného pod černou značkovou burkou (mělo mě napadnout, že existují luxusní butiky na burky) není vidět. Třeba je krásná… Dcera by řekla „bubák“. Druhá má bílý šál a zlaté řetězy… Croissant krájí příborem… Pán naproti mě motá růženec, na hlavě červeno-bílou „palestýnu“ se dvěma černými kroužky. Musím někde dohledat, jaký mají význam. Sedím tam, čtu Já jsem Malála a snažím se strávit, co se stalo. Vím jenom, že hrozně chci domů. Jako na zavolání mi wi-fi pinkne na mobil e-mail se studentským hodnocením, které zahřeje. Káva je po prvních čtyřech hodinách čekání nepřekvapivě studená. Alespoň něco má smysl.
Jak ses k tomu dostala? Našli si mě na LinkedInu. Přece bys nevěřila pracovní nabídce přes sociální síť, klepe si na čelo starší generace. Ale vždyť je to dneska běžné. Peru, Irsko, teď Kuvajt. Všichni mají před očima strašné upálení jordánského pilota a média jsou plná výhrůžek Islámského státu, že budou unášet více zápaďáků. Nevyřknou „ses zbláznila“. Když tam bych na univerzitě za měsíc brala, co tady za rok, ospravedlňuju si to hlavně před sebou.
Při prezentaci je příjemná atmosféra. Je jasné, že vše jde dobře. Navíjím je na kombinaci důkladné přípravy a vtipného podání. Otázky mě nezaskočily. Úsměvy, pochvaly. Chvíli počkejte a dejte si kávu. Sterilní malá zasedačka. Naleštěné dlaždice. Budou prý další schůzky, oběd, prohlídka kampusu. Vše příjemné, přátelské, profesionální. Sedím v další strohé kanceláři. Pohovor s personálním ředitelem. Další čekání. Měla bych si znovu přečíst Proces. Další kolega přichází. Chvíli si počkejte. Vzdálí se. Po pár minutách: Rád bych vám oznámil, že jste úspěšně prošla všemi koly přijímacího řízení. Všichni byli moc spokojeni. Skvělé! Následuje ještě jedno kolo dotazů a odpovědí k nabídce. Co školy pro děti, co pojištění, bydlení? Odpovědi dává stejně vágní jako snaživě optimistické… Místní řidičák si uděláte, chůvu najdete. Kdy už bude ten oběd a schůzka s případnými kolegy?
HR ale mění kurz. Chvilku si počkejte, dojdu pro to a začneme podepisovat. Adrenalin vyletí. Podepisovat co? Smlouvu. Třeštím oči a začínám pociťovat příznaky rostoucího stresu a paniky. Ta skrytá věta na konci jednoho z nekonečné řady e-mailů nelhala: „Budete moci být požádáni podepsat na místě…“ Před návštěvou kampusu informujeme kandidáty o všem, takže když přijedou, dochází k podpisu. Ale vždyť jste nevěděli, jestli prezentace bude úspěšná, smlouvu jsem ani nečetla! Můžete si ji přečíst teď. Ale i když si ji přečtu, nemůžu hned učinit tak velké rozhodnutí. Kandidáti byli seznámeni se všemi okolnostmi smlouvy, takže po prezentaci je jasné, že dojde k podpisu smlouvy. Napětí stoupá. Nechají mě zaplatit letenku a hotel? Zruší mi let? Začínám se potit a klepat a mám na krajíčku. Dává mi pět minut. Vztek, zoufalství a strach mi však buší do hlavy dál… Přichází jiná osoba, tentokrát žena. Vlasy pod barevným šátkem, odměřená, ale příjemná. Nutit podepsat mě nemohou, ale pokud nepodepíšu na místě, ztrácím možnost nabídku získat. Obhajuji svůj postoj, ale už jsem pro ně mimo. Popřeje mi příjemný zbytek pobytu a oznámí, že objedná odvoz. Úleva? Praha. Letiště Václava Havla. Vůně pečiva. Řady plyšových a dřevěných krtečků… O něco zkušenější nasávám domov.
Veronika Quinn Novotná,
lingvistka a vysokoškolská pedagožka
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
