Deník

A co je nejdůležitější. Tato knížka není literaturou. Ba co víc – je NELITERATUROU. Logika literatury totiž předpokládá samoúčelnost litery. V daném případě ale litera nebyla. Byl hlas, intonace, témbr, výslovnost, artikulace. Nikoli písmeno, ale zvuk. Nikoli oko, ale ucho. Dokonce i noty se dají považovat za krásnější písemnictví než tato kniha. V ideálním případě by o tom měl sám autor vyprávět každému „čtenáři“.

Koneckonců ze začátku tomu tak i bylo. Polovinu podzimu, zimu a polovinu jara, tedy celou zimu, se na ivano-frankivském rádiu Věž vysílal pořad Deník. Jako deník ho lze označit jen díky tomu, že se vysílal každý den kromě soboty a neděle. Ale vymýšlet tříminutová vyprávění jsem musel každý den.

Nejtěžší bylo škrtat, zastavovat se na jedné věci, nad kterou jsem daný den přemítal. Ale jak se zdá, umění spočívá právě ve vybírání jednotlivých fragmentů z nekonečnosti světa.

Když se připravovala knížka, měl jsem možnost zcela ji předělat – dopsat to, o čem jsem nemluvil, ale chtěl bych povědět. O tom, jak…

Ale o tom už bude jiná kniha. Tato zůstane otevřená: náhodná, nedokončená, připravená přijmout něco dalšího. Je stvořená jen k tomu, aby se každému chtělo na každý příběh, který si přečte, odpovědět nějakým svým, o nic horším…

(…)