Hned se mi vstává lépe, když na mě čeká naplánovaný den. Vím, že dnešek má smysl. Chci využít každý okamžik. Umývám se, začínám snídat, cvičím s balonem na záda a pokračuji ve snídani. Na zahradě se loučím s Ajšou, naší „malou“ velkou Středoasijkou. V šalině dnes nemám chuť na modlitbu ranních chval, které mám v mobilu, ani se mi nechce zacpávat si uši sluchátky. Jen tak pozoruji lidi. Baví mě ty různorodé ranní výrazy. Oči zúžené časným vstáváním a nepřítomné výrazy. Sleduji lidi, kteří upřeně hledí na své mobily. Je mi jasné, že nikdo si povídat nechce. Dnes máme sraz před školou. Jsme téměř všichni. Jen spolužačka Pája přichází na poslední chvíli. Zase. Jde se na exkurzi do centra pro sluchově postižené.
Přednáška začíná. Sedám si ležérně do židle. Očekávám podobně nudnou přednášku jako vždy. Paní, která k nám mluví, je také sluchově postižená. Už to mě zaujme: jak s námi vůbec může komunikovat? Ptám se sama sebe v duchu. Má naslouchátka, a tak se musíme hlásit, kdo mluví. Hezky artikulovat a hlasitě. Přednáška mě dost baví, což mě velmi udivuje. Většinou se můžu uzívat nudou. Dozvídáme se spoustu nových informací. Víte třeba, jaký je rozdíl mezi znakovanou češtinou a znakovou řečí? Líbí se mi jejich humor a vtipy na sebe samé. A to nejlepší: učíme se základy znakové řeči. Je to jednoduché a ukazováním se učím rychle. Během pár minut zvládám znakovou abecedu, barvy a dny v týdnu. Rozhoduji se, že si za rok dám přihlášku také na speciální pedagogiku. Na psychologii to stejně nemám jisté. Dneska chce být psychologem snad každý druhý.
Po přednášce ještě sedíme na lavičce a nikam nespěcháme. Ruch středu města jde mimo nás. Přichází k nám asi padesátiletý Rom. Začne si s námi povídat. Vlastně je to spíše monolog. Nakonec nám věští budoucnost. Takže už vím, že se vdám v pětadvaceti letech a možná i dřív a budu mít dvě děti. To jsem tedy zvědavá, říkám si v duchu. To abych si už začala někoho shánět. Má s sebou ruční harmoniku a zve nás na Čáru, kde bude hrát. Někteří lidé jen potřebují, aby jim někdo chvíli naslouchal.
Je čtvrtek, a tak jedu k babičce. Půl hodiny cesty stojí vždy za to. Babička má radost a z toho mám zase radost já. Pozoruji jiskry v jejích zapadlých očích. Dokonce trochu nadzvedne koutky úst. Babička má atrofii mozku a většinou leží. Jsem jediná, kdo ji dokáže přemluvit, aby šla ven. Procházíme se po zahradě, na které je poznat nemoc babičky. Záhonky s plevelem vypadají také apaticky. „Babi, dneska je krásně teplo, že?“ řeknu k babičce. „Jo,“ odpoví, ale už chce jít dovnitř. Čtu jí pohádky, ale i moje učení. Moc ji baví psychologie. Udivuje mě, že ačkoli má problém sama se najíst, něco si zapamatuje. Vařím, jíme a umýváme se. Přijde mi to hrozně vtipné a zároveň krásné. Kdysi se babička takto starala o mě. Nyní je to přesně naopak.
Večer jdeme s bráchou běhat. Já sice nechci hubnout jako on, ale chci prostě sportovat. Cítím se pak lépe. Osm kiláků. Nikdy jsem to neuběhla, ale dnes jsem cílevědomá. Všechno musí být někdy poprvé. Výhoda cyklostezek v Brně je, že se na semaforech dá pár sekund odpočinout. Svoji pozornost upoutávám ke kapce potu na bráchových zádech, která se za chvíli změní ve skvrnu přes celá záda. Celou cestu se přemáhám. Ke konci si představuji scénu z filmu Vyměřený čas. Musím to doběhnout, aby mi nevypršel čas. K té silnici to musím dát! Nechci přece umřít… Dávám to! V mysli se mi vybaví oblíbený verš z Bible: „Všechno mohu v Kristu, který mi dává sílu.“ A tak se mi večer dobře usíná. Tento den byl naplněn.
Sisi Sychrová,
studentka CSZŠ Grohova, Brno
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].