Léčba divadlem

Proč právě Černý Most?

Moje kamarádka Saša pracuje na Černém Mostě jako pečovatelka. Je tam poměrně hodně bezbariérových bytů, kam se stěhuje mnoho seniorů nebo lidí po úrazech – a ti jí vyprávěli, že v novém domově prakticky nikoho neznají, že ráno odjedou do práce, večer se tam vrátí a tím jejich interakce s daným místem končí. Napadlo nás udělat tam projekt komunitního divadla, což se díky podpoře Nadace Via také povedlo.

V čem je komunitní divadlo jiné?

Jeho hlavním cílem je propojit komunitu přes společný tvůrčí proces. Pro mě je důležité, aby to nebylo takové to upocené ochotnické divadlo, ale aby mělo švih, šlo z těch lidí – aby bylo jednoduché a hrálo se autenticky. Je otevřené každému a příběhy skládáme z toho, co účastníci sami prožívají nebo zažili. Na Černém Mostě se zapojilo dvanáct lidí. Přes různé improvizace a hry měli odhalit, co pro ně to místo vlastně znamená, postupně si také vyprávěli svoje životní příběhy – a z toho všeho jsme představení poskládali.

Co jste se o Černém Mostě dozvěděli?

Hodně lidí vnímá negativně velké nákupní centrum, které tam vyrostlo – pojí si s ním davy, stres, chaos, neklid. Naopak velmi oblíbený je evidentně tubus, asi kilometr dlouhý nadchod metra, který čtvrť spojuje s Rajskou zahradou. Jsou na něm modré oblouky, pod nimi lampy, člověk jde nad silnicí a má pod sebou náklaďáky a autobusy, za sebou černé stíny a před sebou kotouč červeného slunce… Kromě toho každý dostal prostor předat pak na pódiu svůj příběh, například Tomáš vyprávěl, jak se dostal na vozík (v patnácti skočil do rybníka) – a také díky němu vznikla scénka o tom, že je šampion v „bob slalomu“, místním „sportu“, tedy kličkování mezi exkrementy.

Podali jsme to s humorem, ale věřím, že poté co Tomáš bob slalom i předvedl, pejskařům došlo, jak důležité je exkrementy uklízet. Jde nám totiž také o to vrátit umění lidem, zpět komunitě, kam vždycky patřilo. Umění se dnes běžně bere jako součást konzumní kultury – kupujeme si knížky a divadlo a chodíme se dívat na cizí lidi, kteří hrají příběhy cizích lidí. Komunitní divadlo umožňuje hrát svoje příběhy, sdílet je s lidmi z vlastní komunity a tím ji měnit.

Divadlo na Mostě bude možné vidět v září v rámci festivalu Zažít město jinak, vy se ale věnujete i Divadlu Fórum.

Je to jedna z metod hnutí, které si říká Divadlo utlačovaných. Založil ho v sedmdesátých letech brazilský režisér Augusto Boal, který hledal, jak divadlem dodat lidem odvahu řešit konflikty a ozývat se proti útlaku. Jednou z jeho cest bylo odehrát na pódiu příběh nějakého sporu, nechat lidi v publiku, aby sami navrhli možnost řešení – a sami si ho zkusili s herci odehrát.

Jaké konflikty jste takhle zpracovala?

Já se snažím ve workshopech – podobně jako v Divadle na Mostě – nejprve účastníky rozmluvit o složitých situacích, jež prožili, a podle toho, které téma v té skupině nejvíc zarezonuje, sestavit kolem něj představení. Tak vznikl i Nástřih o porodu v české porodnici.

V čem spočívá?

Slečna oznámí příteli, že je těhotná. Jsou nadšení, jenže pak si otevřou internet a začnou na ně vyskakovat uhozené reklamy, kamarádi jim radí buď porody doma – nebo je naopak straší, že jejich dítě lékaři zachránili na poslední chvíli. Nakonec se pár dostane do klasické porodnice, kdy dívce lékaři píchnou oxytocin, tím porod urychlí, tak jí píchnou epidural, aby to nebolelo – a pak doktor řekne: „Musíme to nastřihnout.“ A oni na to: „Ale my nástřih nechtěli!“ Když v tom doktor zvolá: „Už je tam!“ A rozstřihne na pódiu krabici. Pak řekne: „A ještě jeden!“ A rozstřihne ji podruhé.

A hrdinka se měla bránit dřív?

Přestože s sebou má porodní plán, dulu i partnera, dojde na všechny rutinní zásahy, které jsou v nemocnicích běžné a které nechtěla. Věřím, že některým divákům v publiku z toho může být i zle – ale v tu chvíli do toho můžou vstoupit a zkusit odehrát jiný konec. I to je cesta, jak divadlo vrátit lidem a umožnit mu, aby zase transformovalo a léčilo.