Jako každé ráno vstávám v půl šesté a mám zhruba dvacet minut na to, abych se připravila do práce. Před šestou probouzím svého osmiletého syna Jonáše: „Jonášku, vstávej, oblékni se a jdi nakrmit kocoura.“ Za chvíli na mě křičí do koupelny: „Tyhle ponožky jsou malé, nejdou mi obléknout.“ „Počkej, za chvíli ti je obléknu.“ „Ne, to mě zase budou celý den bolet nohy.“ Po deseti minutách překřikování konečně odcházíme. Odvážím Jonáše ke svému tátovi, který ho vodí do školy, a jedu na fakultu.
Než přijdou ostatní, mám chvíli čas na vlastní práci. Posílám posudek článku do časopisu a analyzuji data, která jsem včera dostala od svých studentů. Po deváté hodině mi neustále zvoní telefon nebo někdo klepe na dveře s více či méně provozními záležitostmi, díky čemuž se už nemůžu soustředit na svou rozdělanou práci. Vyřizuju hlavně korespondenci. V poště jsem našla upoutávku na 3. výroční setkání Klubu NKC – Ženy a věda. Inzerují tam moji přednášku, kterou prý přednesu ve formátu inspirovaném TED Talks. Chytá mě panika, nevím, co to je. Vyhledala jsem si to na internetu. Snad to zvládnu. Několika dalších návštěvníků jsem se zběžně zeptala, jestli vědí, co je to TED Talks, a vypadá to, že jsem jediná v širokém okolí, kdo to nevěděl. V jednu hodinu mám konzultace se studenty. Probíráme jejich nové výsledky a domlouváme se na měřeních na další týden. Po třetí hodině opět nastává chvíle, kdy je trošku klid a můžu se věnovat práci, která mě opravdu baví. Studujeme reaktivní formu katalyzátoru používaného pro aktivace vazeb mezi uhlíkem a vodíkem. Příprava katalyzátoru byla inspirována aktivními centry nehemových enzymů obsahujících železo. Snažím se zjistit, co je důležité pro jejich vysokou účinnost. V šest večer odjíždím domů i se svým přítelem. Jedeme k tátovi, kde na nás čeká Jonáš. Vypadá to, že se něco děje. Na zahradě jsou oba moji bratři s přítelkyněmi a čeká se ještě na kamaráda Ivana. V autě Lídy, ženy mého táty, je naložený velký kámen, který je potřeba vynést a nasadit na kovovou tyč, kterou táta zabetonoval na zahradě. Bude sloužit jako podstavec pro sluneční hodiny. Lída je nervózní, potenciálně bude mít rozbité auto, nebo rozbitý kámen, nebo pošlapaný záhon, v němž je ta tyč. Dorazil Ivánek, jdeme na to. Všechny ženy jsou na straně a čtyři muži se soukají do malého auta pro kámen, který vypadá jako větší patník. Nechápu, jak tam ten kámen naložili, Lída mi sděluje, že vysokozdvižkou. Myslím, že to nedopadne dobře, trošku radím, jak by to podle mého názoru měli udělat lépe. Nikdo mě neposlouchá. Řídí to můj otec. Vydal pokyn, že dva muži ponesou prkna, na kterých kámen leží, a druzí to budou přidržovat ze stran. Nevypadá to dobře, nicméně se podařilo kámen z auta vyndat. Následuje úprava kovové tyče a nasazování kamene na tyč. Nevěřím, že by to mohlo dobře dopadnout, a mám několik dalších cenných rad, jak by se celá operace dala provést jednodušeji. Nehledě na moje rady to zvládli přesně tak, jak to otec naplánoval. Konečně můžeme jít domů. Jdu uložit Jonáše do postele, chvíli si povídáme a Jonáš mi říká: „Mami, prosím tě, příště už nikomu neraď. Říkáš samé blbosti. Já jsem se za tebe hrozně styděl.“ Trošku ho zlechtám, abych odlehčila situaci. Moje autorita v rodině je v podstatě nulová. Teď jenom doufám, že odezva po mé „TED Talks inspirované“ přednášce nebude podobná. Prosím tě, už nikomu neraď.
Autorka je profesorkou organické chemie na Přírodovědecké fakultě UK v Praze.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
