Editorial: Osmdesát let silného hlasu

Kdybychom neměli Jiřinu Šiklovou, museli bychom si ji vymyslet. Ano, je to fráze a klišé, ale co naplat, když to tak dobře sedí. V zemi, která je v mnoha ohledech nebývale maskulinní, má takhle schopná, chytrá, aktivní a sympatická dáma cenu zlata. Proto je milou povinností jí popřát vše nejlepší k osmdesátým narozeninám, které právě slaví.

Paní Šiklová udivuje vitalitou a zázračnou schopností nestárnout a nezahořknout. Byla aktivní v disentu, dokonce se ocitla ve vězení za distribuci nelegálních knih, a po roce 1989 pomáhala obnovit sociologii v Československu. Patří mezi nemálo českých osobností, které lze označit za tzv. veřejné intelektuály – komentuje v médiích, píše knihy, chodí na diskuse, zkrátka vkládá své schopnosti a znalosti do společného vědomí. To není tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát. Kdokoli totiž vstoupí do prostoru, kde se vystavuje hodnocení širší veřejnosti, riskuje, že bude pomyslně popliván, a to i za to, co nikdy neřekl. Vlastně především za to.

Je také sympatické, že si zachovává svůj liberální či přesněji řečeno otevřený pohled na svět. Minulý týden tak například velmi přesvědčivě v České televizi obhajovala tezi, že máme otevřít své dveře uprchlíkům z Afriky.

Doufejme, že jejímu charakteristickému hlasu budeme moci naslouchat ještě dlouho.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, 

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery,

šéfredaktor