Vydejte nám Němce, jakékoli

Před 75 lety se odehrál masakr českých a slovenských Němců na Švédských šancích. V této souvislosti odemykáme následující text. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a podpořit nás v současné situaci, staňte se naším předplatitelem. 

V ranním svítání sestupuje z malého návrší směrem k vesnici skupina lidských postav. Třicet mužů v civilu doprovází několik desítek vojáků. V jejich středu jde deset mužů, jimž pomalu vychládají automatické pušky pověšené přes rameno.

Je úterý, 19. června, pět hodin ráno, před šesti týdny skončila válka a nenápadní muži za sebou na kopci nechali 267 mrtvol, zahrabaných pod třiceticentimetrovou vrstvou hlíny. Třicítka civilistů bude brzy doma a pokusí se vést život jako doposud, na vojáky čeká vlak, který je odveze dál na jejich cestě do kasáren na bratislavském předměstí Petržalka. Právě skončil jeden z nejpodivnějších poválečných masakrů českých a slovenských Němců, za kterým nestálo nic moc víc než krutá náhoda. A muž jménem Karol Pazúr.

Od HG k NKVD

Že se v Lověšicích u Přerova, jeho vesnici, něco chystá, mohl předseda tehdejšího místního národního výboru Antonín Mikloš tušit už ráno – poručík Karol Pazúr, který patřil k právě dorazivšímu vojenskému transportu československé armády, ho přišel požádat o proviant pro mužstvo, ale také se otázal, zda nemá k dispozici „nějaké kolaboranty nebo Němce“, aby je vojákům odevzdal. Předseda odpověděl, že v zemi už fungují lidové soudy, takže by nikoho vojákům nevydával, i kdyby mohl. Karol Pazúr dál nenaléhal a předseda výboru považoval věc za vyřízenou.

Ne tak poručík Pazúr a měl pro to dobrý důvod. Tehdy sedmadvacetiletý rodák z východoslovenských Krompach se sem do Přerova dostal velmi podivuhodnou cestou. Za války byl členem kolaborantských Hlinkových gard (podobně jako jeho bratr Julius, který to dotáhl až ke členství ve slovenském oddílu jednotek SS), jistý čas války strávil v Německu, kam se dobrovolně přihlásil na práci. Už zpátky na Slovensku, v roce 1944, kdy se osvobození Rudou armádou zdálo být nevyhnutelné, vstoupil do komunistické strany – a záhy se mu přes svou minulost, kterou oficiálně zamlčel (anebo právě pro ni), podařilo získat styky s důležitými lidmi a jejich důvěru: především s Bedřichem Reicinem, konfidentem NKVD a pozdějším strůjcem a nakonec i obětí politických procesů padesátých let. Stal se tedy členem vojenské tajné policie.

Pazúr se v Přerově zastavil cestou z vojenské přehlídky na pražském Václavském náměstí, která se konala o tři dny dříve. Jeho pluk se vracel na základnu v Petržalce a na přerovském nádraží se musel vojenský vlak zdržet kvůli příliš vytíženým kolejím směrem na Slovensko. Dodnes nikdo přesně neví proč, ale jisté je, že Pazúr nepřestával hledat „nějaké kolaboranty nebo Němce“. V poledne dorazilo na nádraží 80 vagonů směřujících také na Slovensko. Šest z nich bylo vyhrazeno pro karpatské Němce. A i tenhle vlak musel v Přerově čekat, než se koleje uvolní.

Různorodá skupina lidí, natěsnaná v šesti dřevěných vagonech, se v horkém červnovém dni ocitla na přerovském nádraží také po křivolaké cestě. Necelé tři stovky lidí, etnicky smíšených Slováků, Maďarů a především Němců, se po víc než roce vracely domů, na střední Slovensko, hlavně do obce Dobšiná. V prosinci 1944 je německé úřady nuceně transportovaly do českých Sudet, vysvětlením byl strach z pomsty postupující Rudé armády. Teď po skončení války směřovali slovenští Němci z přechodného domova v Rumburku, Šluknově či Ústí zpátky domů.

Máme je

„Nechceme krumpáče a lopaty. Řekl jsem, že chceme 15 mužů na vykopání hrobů pro šest esesáků. Kdo odmítne, toho můžeme klidně taky zastřelit,“ řekl Karol Pazúr předsedovi Miklošovi, když se ten den setkali podruhé. Bylo osm hodin večer a Pazúr měl za sebou úspěšný den. Spolu se svým pobočníkem Bedřichem Smetanou získal seznam převážených Němců a pozdě odpoledne je nechal na lověšickém nádraží vyvolat a shromáždit. Namluvil jim, že jdou na preventivní výslech. Mezitím se mu podařilo přesvědčit velitele vojenského transportu (podle pozdějších výpovědí to nebylo příliš těžké), že jako člen vojenské rozvědky má povolení střílet Němce. A také – stejně jako později lověšickým představitelům – zalhal, že mezi cestujícími je šest členů jednotek SS.

Lověšičtí pod pohrůžkou zastřelení dali dohromady nakonec zhruba 30 mužů, přesto se rozhodli, že kvůli celé věci zavolají do Přerova. Telefonní spojení ale ten večer nefungovalo a nikdo z místních už večer do města jet nechtěl. Měli v živé paměti nedávný transport zajatců a lágrových vězňů, s nimiž příslušníci SS zacházeli mimořádně krutě – nač se tedy někam hnát kvůli šesti z nich? To, co se skutečně chystá, nikdo z nich ani náznakem netušil.

V devět večer mohla začít tříkilometrová cesta ozbrojené vojenské eskorty a 267 mužů, ale především žen a dětí od odstavených vagonů kolem vesnického hřbitova na návrší zvané Švédské šance, na jehož vrcholu dodnes roste malý remízek. Masový hrob vykopali lověšičtí muži pod dohledem vojáků kolem půlnoci. O půl jedné, za jasné měsíčné noci, začala desetičlenná popravčí četa střílet zajatce po čtyřech do týla. Předtím se museli vysvléct do spodního prádla, odevzdat šperky, peníze a doklady, které vojáci okamžitě pálili. Muži prosili o smilování, ženy mlčely a děti plakaly. O půl páté byli všichni mrtví, Karol Pazúr s Bedřichem Smetanou ještě chodili kolem jámy a stříleli do těch, kdo by mohli přežít. Lověšičtí muži, kteří celou dobu stáli 100 metrů od místa činu, hlídaní vojáky, následující půlhodinu zasypávali hrob tenkou vrstvou hlíny. V pět hodin ráno bylo po všem a všichni se odebrali dolů k vesnici.

Tajemný průkaz

Hned ráno, když se zpráva o událostech včerejší noci dostala do Přerova, vypukl poprask. Do nedalekých Lověšic se okamžitě vydala skupina složená ze zástupců přerovského národního výboru, četníků, československých i sovětských důstojníků. Mužstvo i Pazúra zastihli na nádraží – několik vojáků ještě rabovalo v opuštěných vagonech a Pazúr byl klidný. „Co jste to proboha udělal?“ otázal se jej zástupce velitele četníků, ale sebevědomý poručík ho stroze odbyl s tím, že jde o vojenskou záležitost, do níž mu nic není. Na stejnou otázku sovětského důstojníka už byl sdílnější. Krátce spolu stranou pohovořili, Pazúr se mu prokázal jakýmsi průkazem – důstojník zasalutoval, otočil se a zavelel ostatním k odchodu. O jaký průkaz šlo, ani co si dva muži řekli, se nikdy nepodařilo zjistit.

Faktem ale je, že ještě ten den večer dal sovětský vojenský velitel Přerova příkaz k Pazúrově zatčení. To už přerovští četníci nestihli. Vlak s vojáky odjel v 19.18 směrem na Bratislavu. Jednomu z vysokých důstojníků se Pazúra sice podařilo zastihnout telefonem na trati, ten jej však opět odbyl s tím, že „vám o tom nemůžu nic říct. Na příslušných místech si to zodpovím.“ A tak tomu skutečně bylo: masová vražda byla zdokumentována – a na dva roky uložena k ledu.

Z poklidného poválečného vojenského života vytrhlo v roce 1947 Karola Pazúra usnesení Národního shromáždění, které žádalo vyšetření nejhorších poválečných vražd – a události u Přerova přímo jmenuje. Pro údajný nedostatek důkazů byli všichni ostatní účastníci zproštěni viny. Karola Pazúra v roce 1949 vojenský soud odsoudil na sedm a půl roku. Pazúr i prokurátor Anton Rašla (známý z procesu, na základě něhož byl popraven prezident fašistické Slovenské republiky Jozef Tiso) se odvolali. Nejvyšší vojenský soud v rozsudku, který Pazúra označil za „skvrnu národa“ a „mravně méněcenného, nicméně příčetného“, zvýšil trest na rovných 20 let. Toho samého roku nastoupil Pazúr trest v Leopoldově a Bratislavě.

Pazúr ve věznici okamžitě začal donášet StB a zároveň jeho mocní známí, především Reicin, začali pracovat na jeho propuštění. V roce 1951 mu prezident Gottwald snížil trest na polovinu a následujícího roku byl Pazúr propuštěn při všeobecné amnestii. Téhož roku byl jeho dobrodinec, Bedřich Reicin, popraven při procesu s Rudolfem Slánským.

Na rozdíl od vypjatých poválečných let zahalilo přerovské události oficiální mlčení. To, spolu se spoluprací s tajnou policií, zajistilo Pazúrovi klidný život dlouholetého regionálního funkcionáře Slovenského svazu protifašistických bojovníků. Svým činem se nijak netajil, zúčastňoval se oslav Slovenského národního povstání. O jeho osudu archivy nic bližšího nevypovídají. „Jedna z verzí je, že v osmdesátých letech opustil Československo a na neznámém místě zemřel,“ soudí historik přerovského masakru František Hýbl. Důvodů, proč by opouštěl zemi, je vzhledem k jeho spolupráci s StB a pravděpodobně i KGB několik. Existují ale i další teorie: podle jedné emigroval do USA a ještě dlouho spokojeně žil, možná stále žije; podle jiné jej zavraždili někteří z pozůstalých jeho obětí. Konec jednoho z nejhorších masových vrahů československých dějin je stále neznámý.