Kdo volí Klause, volí Havla

U příležitostí 30. výročí prvních svobodných voleb v roce 1990 výjimečně odemykáme následující text. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a zároveň nás v této době podpořit, staňte se našimi předplatiteli. Výročí si můžete připomenout i dobovými texty Volby tlučou na dveře, Proč budu volit Občanské fórum, Svobodné volby a Čisté jméno pro budoucnost. 

Štíhlý chlapík s knírkem a brýlemi ve špatně střiženém hnědém obleku a zelené puntíkované kravatě nemotorně mává pugétem povadlých gerber. Nevypadá zrovna jako charismatický lídr. Přesto mu právě na rtech visí tisíce lidí namačkaných na ostravském Masarykově náměstí a každých pár minut jeho proslov o tom, že „komunisti prostě volby vyhrát nemohou“, přerušují potleskem, skandováním hesla „Ať žije Klaus!“ a máváním transparenty typu „Po velmi dlouhé pauze volíme Dlouhého a Klause“. Píše se květen 1990 a v Československu právě vrcholí první svobodná předvolební kampaň po více než čtyřiceti letech. Euforie okamžiku, atmosféra plná nadějí a očekávání je patrná i z roztřesených, rozmazaných záběrů, které v Ostravě natočil kdosi z volebního štábu. Ministr financí Václav Klaus se právě nachází uprostřed vyčerpávající jízdy, při níž absolvuje během tří týdnů ohromujících 108 předvolebních mítinků, jichž se dohromady účastní na půl milionu lidí.

Po pádu komunismu narychlo sestavené demokratizační hnutí Občanské fórum s Klausem v čele nakonec na severu Moravy, tradičně „rudém“ kraji plném horníků, drtivě v prvních svobodných volbách vítězí s 54 procenty a někdejší ekonom Prognostického ústavu, který během kampaně vůbec poprvé v životě překročil práh továrny, získává rekordních 364 tisíc preferenčních hlasů. Občanské fórum a na Slovensku partnerská Verejnosť proti násiliu – k překvapení všech, včetně samotných lídrů – pak s přehledem kraluje v celé zemi. Strany právě zaniklé Národní fronty, jež během komunismu naoko sekundovaly zdejším vládcům, i čerstvě obnovená sociální demokracie končí hluboko v poli. Komunisté se těsně přehupují přes deset procent (a tento výsledek je staví do pozice druhé nejsilnější strany).

Sametová revoluce v Československu definitivně zvítězila. Při pohledu zpět se to zdá téměř samozřejmé, ale v tehdejším kontextu to tak zdaleka nebylo. Občanské fórum uspělo díky nástrojům, které jsou v politice nutné k úspěchu dodnes: prozíravému čtení nálad ve společnosti, mimořádně tvrdé práci symbolizované intenzivním objížděním voličů, které řadu kandidátů dovedlo na pokraj fyzických sil, i dobrým politickým instinktům. Volbami začalo zcela nové období československých dějin, a to nejen symbolicky: hlasování samotné i dění před ním a po něm totiž spustily řadu zásadních pohybů, jež na dlouhá léta ovlivnily podobu české společnosti. Právě v červnu 1990 se zároveň rodily zářivé politické kariéry následujících let, přičemž tu nejjasnější jsme zmínili v úvodu. O pár let později podobný model zopakuje další politik, který v roce 1990 nestál na náměstích, ale rostl potichu v zákulisí: coby oblíbený představitel Občanského fóra psal Miloš Zeman volební program OF. Jedno z vysvětlení faktu, že českou politiku na celou generaci opanovalo nesestřelitelné duo Klaus-Zeman, leží právě v horkých červnových dnech před 25 lety.

První a nejdůležitější

Volby, od nichž v den vydání tohoto textu uplyne přesně 25 let, představovaly vyvrcholení revoluce roku 1989. „Byly nejdůležitějším požadavkem revoluce,“ shrnuje Jiří Suk, historik Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. „Listopad se nesl v duchu dvou hesel. První požadovalo konec vlády jedné strany, druhé svobodné volby.“ Dnes se zdá tlak na uspořádání voleb logický, nemusela to však být jediná cesta – revoluční elity mohly teoreticky zvolit jiný scénář, kupříkladu přechodné období, v němž by rozhodoval prezident pomocí dekretů, nebo nějaký jiný typ dočasného vedení země. Hlasy podporující takové alternativy však byly v naprosté menšině a nutnost demokratického výběru vlády podle pamětníků tehdejším aktérům připomínali zahraniční poradci i vlivné exilové postavy. „Madeleine Albrightová nám kvůli volbám dělala úplnou díru do hlavy,“ vzpomíná Ivan Gabal, tehdy hlavní volební manažer Občanského fóra. „Pořád nám připomínala, jak jsou zásadní.“

Vyhlídka na volby zároveň brzdila tempo, jímž Československo přecházelo ze starého režimu do nového. Nové elity si uvědomovaly, že nutné změny typu znovuobnovení soukromého podnikání, strategická orientace země či obnova právního státu nebudou mít bez souhlasu občanů ve volbách řádnou legitimitu. „Mohli jsme spoustu věcí Federálnímu shromáždění v podstatě nadiktovat, komunističtí poslanci odhlasovali, co jsme chtěli,“ říká Petr Pithart, tehdejší předseda české vlády a vedoucí postava Občanského fóra. „Ale my jsme byli zdrženliví. Chtěli jsme, aby lidé rozhodli.“ V tomto ohledu tehdejší aktéři (a historici i politologové tento pohled dnes sdílejí) chápali první svobodné volby hlavně jako referendum, v němž měli lidé odmítnout starý režim a komunisty a potvrdit nové směřování země stvořené na podzim 1989 na náměstích a u tzv. kulatých stolů a postavené na třech základních pilířích: demokratickém zřízení, tržní ekonomice a západní zahraničněpolitické orientaci. Tomu nakonec následně odpovídaly i programy stran, které nepředkládaly příliš podrobné vize řešení různých problémů.

Velmi brzy – v lednu 1990 – začaly práce na přípravě voleb. Přestože celému procesu zásadně pomohl fakt, že tvůrci nových pravidel nestavěli na zelené louce (inspirovali se logicky zejména první republikou), bylo potřeba učinit řadu zásadních rozhodnutí, o nichž se vedly často bouřlivé debaty. Řešily se technikálie typu data voleb: například liberální proud v Občanském fóru v čele s Emanuelem Mandlerem a Bohumilem Doležalem, z něhož se později utvořila politická strana Československá demokratická iniciativa, požadoval volby hned zkraje února. Červnový termín byl nakonec zvolen proto, že se předpokládalo, že pět měsíců by mělo stačit ke schválení všech potřebných zákonů, od volebního po zákon o politických stranách. Dostatečná časová prodleva dávala smysl hlavně proto, že vše nebylo zdaleka tak jasně rozhodnuto, jak se to zdá z dnešního pohledu.

Moc měly v rukou národní sněmy (národní rady v obou republikách) a federální parlament, kde panovala zvláštní situace. Bok po boku tam seděli komunisté a poslanci revolučních sil, kteří tam byli po listopadu tzv. kooptováni, tedy bez voleb doplněni na uprázdněná křesla, na něž jejich komunističtí předchůdci buď sami rezignovali, nebo byli odvoláni. A přestože zbývající komunisté uznali porážku v revoluci a v parlamentu plnili – ze strachu či z vypočítavosti – nové „zadání“, jejich souhlas nebyl zdaleka automatický. To se jasně ukázalo, když tehdejší pražský prokurátor, dnes prominentní advokát Tomáš Sokol v dubnu v otevřeném dopise vyhlásil, že bude KSČ posuzovat coby extremistickou organizaci hlásající nenávistnou ideologii. Komunističtí poslanci federálního parlamentu na protest odešli z jednání a hrozilo, že se přeruší přijímání reformních zákonů. Situaci museli nakonec zachránit Sokolovi nadřízení, mimo jiné i generální prokurátor, sám komunista v šedesátých letech,a nynější předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský.

Další směr

Debaty se vedly také o typu volebního systému (ze zkušeností ze světa víme, že jeho změna je velmi ojedinělým jevem). Většina politických stran, od komunistů k Občanskému fóru, preferovala poměrný systém, obvyklý ve většině evropských zemí, byť je k tomu vedly různé důvody. Komunisty strach z vlastní marginalizace, demokraty snaha vytvořit prostor, v němž by mohly růst různé politické strany, což by se s jednou dominantní politickou silou obtížněji zařizovalo. Václav Havel v roli mimořádně populárního a velmi vlivného prezidenta prosazoval anglosaský, tedy většinový, volební systém. Byl sice osamocen, ale jeho silná pozice debatu notně protahovala.

Nakonec Havla během jednoho únavného večera v jeho bytě na Rašínově nábřeží přesvědčili právník Pavel Rychetský a ekolog Josef Vavroušek. „Nakonec prohlásil, že to tedy vzdává,“ vzpomíná Petr Pithart, jeden z účastníků schůzky. Další právník, Zdeněk Jičínský, Havlovi za souhlas slíbil, že pokud se systém neosvědčí, bude možné ho brzy změnit. Jičínský totiž tlačil na zkrácení prvního volebního období na polovinu, tedy na dva roky, argumentem, že v první fázi nového režimu je nejdůležitější příprava nové ústavy.

Jičínský prosadil svou a právě zkrácení prvního volebního období podle mnoha pamětníků výrazně ovlivnilo pozdější vývoj domácí politiky. Petr Pithart dnes považuje tento krok za jeden z nejzásadnějších omylů polistopadového vývoje. Volby v roce 1992 podle něj uspíšily rozpad federace a pootočily kormidlem ekonomických i dalších reforem. Tady je nutné připomenout tehdy zjevnou skutečnost, kterou s odstupem let možná mírně překryl prach: Československo bylo po 41 letech komunistické vlády zemí rozvrácenou ve všech ohledech a seznam byť jen základních úkolů, jejž měly nové elity před sebou, byl ohromující. Bylo nutné zreformovat armádu, policii, soudnictví, školství, zdravotnictví. Na rozdíl od Polska či Maďarska zde neexistovalo drobné soukromé podnikání, plánovaná ekonomika nefungovala, což si pamatuje každý, kdo čekal deset let na zavedení telefonní linky nebo marně přes síť známých sháněl základní zboží jako toaletní papír. K tomu přidejme zničené životní prostředí, chátrající kulturní dědictví a všudypřítomnou drobnou korupci.

Na způsob, jakým bylo nezbytné transformaci provést, logicky existovaly různé názory. Pokud by se rozhodlo o ustavení řádného, čtyřletého volebního období, jeden z pohledů by měl zkrátka více času a prostoru se prosadit. Podle Pitharta se to týká zejména, ovšem nikoli výhradně, ekonomiky. Jeho vláda vzešlá z červnových voleb (a vládnoucí v českých zemích) sestavila seznam 35 strategických podniků, jež byly v dobré kondici, a intenzivně vyjednávala se zahraničními investory o jejich prodeji. Ve Strakově akademii se střídali manažeři Mercedesu, kteří si kupříkladu dělali zálusk na kopřivnickou Tatru, s lidmi od Siemensu, Volkswagenu či Renaultu. Jednání dotáhli k dohodě u šesti. Po volbách v roce 1992 Václav Klaus v roli premiéra jednání ukončil s argumentem, že nedá „rodinné stříbro cizákům“, naplno rozjel kuponovou privatizaci a odmítl se zabývat varováním, že tak gigantický přesun majetku bude skřípat bez pečlivě připravených a jasných pravidel. Výsledek brzy poznali všichni: kromě skvěle restrukturalizovaných podniků přišly na scénu obrovské machinace, kvůli nimž zmizel z někdejších státních firem majetek v hodnotě stovek miliard korun. „Jsem přesvědčen, že kdybychom měli možnost to dotáhnout do konce, tak by česká ekonomika dnes vypadala mnohem lépe,“ říká Pithart. „Transformační koncept, který zastával Pithart a jeho vláda, byl lepší než Klausův,“ souhlasí částečně historik Suk. „Ale jak by to dopadlo vše dohromady, lze jen těžko říci.“

Grass root po česku

Přímý začátek tohoto nejednoznačně vnímaného příběhu se datuje do jara 1990, kdy zastavil před pražským Špalíčkem, kde tehdy sídlilo Občanské fórum, vůz s maďarskou poznávací značkou a vystoupila z něj rázná, blonďatá Američanka. Robin Carnahanová dorazila do české metropole z Budapešti, kde radila tamním novým politickým stranám s volbami a americká nadace National Democratic Institute ji vyslala jako pomocnou ruku také do Prahy. Úspěšná právnička a dcera pozdějšího guvernéra a senátorky státu Missouri rozšířila skupinu zahraničních poradců, kteří v té době proudili do Československa a nabízeli pomoc s přípravou voleb a kampaní. Ať už šlo o experty z německých politických nadací, „pollstera“, tedy experta na výzkumy veřejného mínění, amerických demokratů či britské právníky, kteří měli radit s přípravou volebních zákonů a dalších.

Pomoc ze Západu nepřicházela jen v lidských zdrojích. Do tehdejšího Československa proudily i materiál a peníze. První fax Občanské fórum získalo tak, že se s ním jednoho dne ve Špalíčku zjevil Milan Horáček, dnešní europoslanec za německé Zelené, a přístroj, o němž drtivá většina tamního osazenstva nevěděla, jak se používá, prostě zapojil do zásuvky. A patřilo k duchu doby, že se některé „transfery“ neodehrály z dnešního pohledu úplně standardním způsobem. Ivan Gabal vzpomíná, jak s tehdejším šéfem Občanského fóra Janem Urbanem vezli v tašce z Vídně do Prahy 20 tisíc dolarů, které na kampaň věnoval zmiňovaný americký National Democratic Institute.

V tomto střetu civilizací rady vycvičených západních profesionálů ne vždy padaly na úrodnou půdu. Absolventi prestižních západních univerzit s reprezentativním dress codem vysedávali v zakouřených bytech a kavárnách s divoce namíchanou směskou disidentů i bývalých komunistů v pověstných svetrech a špatně padnoucích oblecích vládnoucích chatrnou angličtinou. „Robin trochu trpěla,“ líčí Ivan Gabal. „Moc jsme ji totiž neposlouchali a dělali si vše podle sebe.“ Lidé z Občanského fóra sice tehdy moc nerozuměli tomu, co Carnahanová myslí, když mluví o promyšleně budovaném „grass root movement“, ale de facto zásady „zapojení běžných občanů“ dávno praktikovali, byť ve vlastní chaotické verzi. Jak v centru, tak v regionech se do kampaně zapojovali doslova lidé z ulice: každý pamětník má po ruce historku o někom, kdo se jednoho dne zjevil v kanceláři a nabídl pomoc. S chutí pomoci se do kampaně zapojovali exulanti. Lidé se do funkcí dostávali shodou náhod nebo dohodou několika lidí: kdo bude mít co na starosti v centrální organizaci kampaně Občanského fóra, dohodlo asi deset lidí během jednoho večera v únoru 1990 v domě tehdejší mluvčí OF Jany Ryšlinkové v Řevnicích u Prahy. A účastníci této schůzky si už ani přesně nepamatují důvody, proč komu co vlastně připadlo.

Ani Petr Havlík si už přesně nepamatuje, jak se stalo, že právě jemu – tehdy třicetiletému středoškolskému učiteli a vůdčí postavě ostravského Občanského fóra – připadla role regionálního volebního manažera. „Mám pocit, že to na mě jaksi zbylo,“ říká dnes Havlík. „Nikomu jinému se do toho nechtělo.“ Při výběru lídrů kandidátek se v pražském centru Občanského fóra rozhodlo, že tu severomoravskou povede ministr financí Václav Klaus. A je mimochodem zajímavé, že tehdejší aktéři se rozcházejí ve vysvětlení důvodů tohoto kroku. Zatímco Havlík má za to, že ambiciózní Klaus byl do těžkého kraje odsunut vnitrostranickými oponenty, aby mu „spadl hřebínek“, jiní pamětníci namítají, že tam byl vyslán proto, že právě jen tehdy nesmírně populární ministr financí, který ekonomicky negramotným Čechům přitažlivě vyprávěl o tržních principech, měl šance v tradičně levicovém kraji uspět.

Na počátku se ale nezdálo, že tým Havlík-Klaus čekají převratné úspěchy. Hned první mítink série málem skončil dřív, než začal: Klaus odmítl vystoupit na debatě v kině Vítek v ostravské Hrabůvce, protože se měl o pódium dělit s tehdejším komunistickým ministrem federální vlády pro paliva a energetiku Jaroslavem Sůvou. „Prohlásil, že s nějakým Sůvou on tam nebude vystupovat,“ vzpomíná Havlík. „Tak jsem ho oslovil ‚pane inženýre‘, což neměl rád, a vysvětlil jsem mu, že on je sice hlavní hrdina, ale že já to budu celé řídit. Pokud odmítne vystoupit, vyjdu tam já a řeknu, že s těmi lidmi nechce mluvit. Šel to někam rozdýchat a pak už to šlo.“ Havlík potom kampaň řídil způsobem, který jako by vypadl z učebnice o dobré kontaktní kampani. Na konci každého mítinku bylo kupříkladu vyhrazeno 15 minut na „cestu k autu“, tedy prostor, v němž si mohli lidé kandidáta doslova osahat, potřást si s ním rukou, vyfotit se s ním, osobně s ním promluvit. Pro hlavní postavu to představovalo vyčerpávající maraton: v rekordním dni absolvoval 13 mítinků. Cesty měly přesně rozepsaný minutovník, na jejichž dodržování dohlížel speciálně určený „muž s hodinkami“. Velký úspěch u lidí měla pozornost věnovaná lokálním detailům: Klaus si na každý mítink připravil poznámku o tamním problému nebo vyzkoušel místní módní či potravinářské specifikum. Díky této zásadě se dochoval unikátní záběr, na němž se ministr financí zdraví s lidmi ve Vsetíně v klobouku s panákem slivovice v ruce.

Intenzivní kontakt s lidmi byla podle Havlíka „jediná šance, jak to neprohrát“. „Věděli jsme, že budeme mít šanci, když se nám podaří restartovat étos listopadu 1989, který v té době už pomalu vyprchával,“ vypráví Havlík. „Intuitivně jsme pochopili, že kampaň musí být výrazná, emotivní a masová.“ Právě tento intenzivní kontakt s lidmi v Klausovi podle Havlíka probudil showmanství, které v něm pak následně nastartovalo v české kotlině nevídané politické ambice.

Z lidí, jako byl Petr Havlík, pak hlavní volební manažer Občanského fóra Ivan Gabal vybudoval regionální manažerskou síť, kterou v průběhu kampaně objížděl, koordinoval a průběžně trénoval. „Byli jsme motivovaní hlavně vědomím, že proti nám stojí komunisté s kompletně vybudovanou strukturou,“ říká Gabal. „Měli jsme nadšené lidi, ale věděli jsme, že to nestačí.“ Do strategie naopak nijak nezasahoval Václav Havel, což podle pamětníků nenesl úplně lehce, protože šlo o první zásadní pohyb v Občanském fóru, na nějž neměl vliv. Distanc ovšem vytvořil on sám, když si před odchodem na Hrad symbolicky sundal z klopy saka placku OF se slovy, že je prezidentem všech. V kampani byl nicméně nepřímo zapojený – například ve zmiňované severomoravské kampani Václava Klause každým městem před jeho příjezdem projíždělo auto s tlampačem, z něhož se lidé dozvěděli, že „kdo volí Václava Klause, volí Václava Havla“, což tehdy jednoznačně fungovalo.

Do černého se stratégové Občanského fóra trefili i laděním hesel a celkového vzkazu kampaně, a to díky detailním znalostem nálad a dynamiky společnosti, jimiž disponoval Ivan Gabal jako sociolog. Tuto znalost si ještě prohloubil dvěma obsáhlými výzkumy provedenými postupně v lednu a březnu 1990, z nichž vyplynuly dvě klíčové zprávy. Lidé požadovali změnu systému, nikoli kosmetické úpravy tohoto starého, a uvědomovali si, že transformace bude dlouhá a bolestivá, ale projevovali ochotu toto nepohodlí v zájmu lepší budoucnosti snést. Toto poznání znamenalo mimo jiné i to, že to Občanské fórum v kampani nepřehánělo se sliby modrého z nebe a že si vystačilo se základními hesly typu „Zpět do Evropy“.

S tím mimochodem nesouhlasil novinář a později šéf TV Nova Vladimír Železný, který vymyslel a zprodukoval jinak velmi úspěšné televizní šoty Občanského fóra, na nichž heslo o návratu do Evropy symbolizuje celník, jenž výletníkovi v embéčku beze slova zvedne závoru a nechá ho projet. „Měl představu, že budeme lidem slibovat, jak se budou dobře mít,“ připomíná Gabal, jehož střízlivější pohled nakonec zvítězil. Na seznam unikátů voleb v červnu 1990 je tak možné připsat fakt, že je vyhrála partaj, která lidem neslibovala, že se budou mít lépe.

Na křižovatce

Volby připadly na druhý červnový víkend. Davy z náměstí se poctivě přesunuly k volebním urnám a utvořily rekord, který se od té doby nepodařilo překonat: šestadevadesátiprocentní účast v Československu, v českých zemích dokonce ještě o procentní bod vyšší. Pamětníci si vybavují volební party Občanského fóra ve Špalíčku, ale málokdo už z paměti vyloví více detailů – a to je symbolické.

Rozjetý vlak Občanského fóra totiž po volbách jako by vyšuměl do ztracena. Roli hrála částečně únava, částečně dlouhodobé plány klíčových hráčů. Řada vlivných postav OF učinila už dlouhé měsíce před volbami rozhodnutí, že po nich z politiky či rovnou veřejného života odejde. Spousta lidí v nově vzniklých strukturách OF ovšem měla chuť pokračovat – jenže neměli v čem pokračovat. Když dnes Petr Pithart mluví o chybách, zahrne mezi ně i fakt, že lídři OF s těmito volebními manažery a dalšími lidmi po volbách dále nepracovali a nevěnovali více energie debatě o tom, co dál s Občanským fórem. „Ani jsme pořádně nepoděkovali za vykonanou práci,“ říká Pithart. „Bylo to netaktní, neslušné a politicky neprozíravé.“ Značnou politickou prozíravost naopak ukázal Václav Klaus, který nově zrozené politické profesionály s chutí pracovat přizval k další spolupráci. Postupně z nich vybudoval křídlo OF, díky němuž se pak na podzim 1990 dostal do čela fóra a které si později vzal s sebou do vznikající Občanské demokratické strany. Tato energie pak o dva roky později, v prvních standardních volbách, vynesla ODS do čela, a naopak chyběla ostatním nástupnickým subjektům OF, třeba Občanskému hnutí.

V tomto směru je symbolické, že o osm let později při kritice Klausovy éry a resuscitace ČSSD použil Miloš Zeman stejné metody jako jeho dávný kolega z Občanského fóra. Díky neúnavnému objíždění země v autobusu Zemák dovedl sociální demokracii do vlády a zahájil další éru polistopadové historie. To už je ale úplně jiný příběh.