Editorial: Nejsme jako oni

Před čtvrtstoletím jsme měli poprvé – po komunistické totalitě – příležitost svobodně volit. Před samotným hlasováním vyšlo tehdy v Respektu „Slovo ke spoluobčanům II“, které zveřejnili představitelé Charty 77. Jde o zajímavý dokument své doby a mimo jiné v něm stálo: 

„Žijeme v době rozjitřených citů. Totalitní panstvo po sobě zanechalo spoušť. Není divu, že čím více se lidé dozvídají, v jaké stavu je republika, tím více roste spravedlivý hněv proti viníkům. (…)

Ti, kdo se konkrétně provinili proti míru a lidskosti, patří před soud. Kdo bral neprávem ze státní pokladny, musí zcizené vrátit a nést odpovědnost. Avšak to hlavní, co nás čeká, je porazit přátele starých pořádků v otevřeném politickém boji. Kdo se toho obává a spoléhá se na administrativní zákazy, nevěří v rozum, úsudek a odvahu svých spoluobčanů, nevěří v sílu občanské společnosti.

V roce 1945 byla též naše společnost plná spravedlivého rozhořčení. Až do té míry, že každý, kdo si troufl tvrdit, že někteří Němci jsou také lidé, byl okamžitě ukřičen jako kolaborant. A tu se staly věci, které se neměly stát: vůči provinilým i nevinným se začaly porušovat normy práva a lidskosti. Začali jsme být jako oni – to jest jako nacisté. A to tragicky poznamenalo i náš další vývoj. Parolou dnešní demokratické revoluce je však volání: ,Nejsme jako oni!‘ Neměli bychom na to pěkné heslo zapomínat.

Budujeme právní stát. Právo musí platit univerzálně, nejen pro některé. Jeho výklad nesmí podléhat okamžitým náladám a politickým kampaním. Tam, kde bychom z moci, ale i z ochrany práva vyčlenili byť jen jediného člověka, přestává právo platit. To nemá nic společného s falešnou shovívavostí k lidem nehodným. Právo však nemůže být úskočné, abychom použili výrazu, kterým Jan Patočka charakterizoval falešnou morálku. Musíme je respektovat, ať se nám to hodí či nehodí. A porušíme-li je dnes v případě svých odpůrců, obrátí se právní libovůle zítra proti nám.

Prožili jsme pod dvěma totalitními režimy půl století, přerušené jen dvěma krátkými svobodnějšími pauzami. Není proto divu, že se lidé obávají, aby se to zlé opět nevrátilo. Právem se mluví o „temných silách“, které zde dosud působí a snaží se mezi nás zasít rozkol a svár. Bylo by však pošetilé domnívat se, že „temné síly“ jsou jen mimo nás a že v nás samých sídlí jen čiré dobro.

Zlo není dílem pouze jedné ideologie či koncepce. Je stěhovavé, mění své podoby a vývěsní štíty. Když však zkoumáte jeho rozličné jevy, vždy se za nimi objeví závist, agresivita a nenávist člověka k člověku.“ 

Článek o volbách od Silvie Lauder najdete na str. 44–50. 

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery,

šéfredaktor