Ptejme se dětí

Při čtení odborných medicínských textů na internetu si často lámu hlavu nad tím, v čem se liší anglosaská mentalita od té naší středoevropské. Ani v jednom z osmi českých článků z poslední doby na téma pomočování u dětí se na rozdíl od textů anglických a amerických nepíše příliš o tom, jak je důležité oslovit v ambulanci nejprve dítě, a teprve poté jeho rodiče. Dítě má získat pocit jisté výjimečnosti. Cizí dospělý s ním chce vážně mluvit o jeho počurávání a o tom, jestli ho to trápí, nebo ne! Teprve pak přijdou na řadu rodiče s přesnějšími údaji o vzniku a charakteru obtíží. Anglosasové a Skandinávci považují motivaci a zapojení dětí do léčby za stejně důležité jako zapojení rodičů. Vím, že český pediatr to také dobře zná, rodina se musí účastnit celá, a mnoho z nich mi může oponovat, že se dětem věnují s plným nasazením. Na druhou stranu ale většina prací, které systematicky studují dopad léčby na psychiku dítěte, jeho sebevědomí a zdravý růst osobnosti, pochází opět z anglosaských zemí a Skandinávie, nikoli z Česka nebo Polska.

Mezinárodní společnost pro kontinenci dětí doporučuje v případě dvou rovnocenných možností léčby, aby si vybrali rodiče sami. Jak vím ze svého pobytu v Británii, zeptá se polovina tamních rodičů svých dětí ve školním věku, co si o tom myslí ony. Rodiče jsou tam zvyklí dělat podobná rozhodnutí, protože mají leccos vyčteno ze stovek webových stránek o dětských nemocech, které jsou jak v Británii, tak v USA přímo určené pro ně i pro děti.…