Putinovi kámoši

Šestá hodina ranní odbila a paprsky mě už nějakou dobu šimrají po tváři. Potichu, abych nevzbudil spolubydlícího, vylézám z postele a otevírám okno. Divím se, že neslyším jindy všudypřítomný hluk automobilů z Něvského prospektu, ulice nápadně připomínající pražskou magistrálu. Dnes je 9. května, centrum města bylo motorovým vozidlům kvůli oslavám uzavřeno! Že bych se konečně v centru Petrohradu mohl po půl roce nadýchat svěžího vzduchu?   

Kolem osmé, dvě hodiny před oficiálním zahájením programu, už si to s tisíci dalšími mašíruju směrem k Palácovému náměstí. Ve vzduchu je opravdu cítit jiná atmosféra. Bylo pošetilé to připisovat absenci výfukových zplodin. Právě dnes si totiž celý národ přivstal, aby jako jeden muž sledoval vojenskou přehlídku, která rok co rok nabírá na rozměrech. Bohužel tu jsem pozdě, vstup na nádvoří už dávno střeží mladí vojíni a odklánějí tlačící se masy lidských těl do přilehlých ulic. Zoufalí Rusové se bojí, že nic neuvidí, centrum města je v naprostém obležení.

Úplnou náhodou se ocitám na nábřeží Něvy za Ermitáží. Je deset hodin a slyším, jak nedaleko ode mne začíná událost, která je pro mnoho obyvatel této země naprosto zásadní. Zdá se, že mám štěstí. Svou českou ruštinou zjišťuji, že zrovna touhle ulicí bude z Palácového náměstí vyjíždět veškerá vojenská technika, tak tedy čekám. Je krásně, po dlouhé době tu zase svítí sluníčko. Přemítám, jestli je opravdu možné, aby všemocný ruský vůdce kontroloval pomocí chemického koktejlu sypaného ze stíhaček i počasí.

„Dnes prý dorazí i tanky, to se tu za posledních padesát let nestalo,“ říká vzrušeně babička vnukovi, který je od hlavy k patě zabalen v ruské vlajce. Podívám se okolo sebe. Jsem jeden z mála, kteří s sebou nemají ani jeden ze symbolů Ruska. Ti, kdo doma nenašli vlajku, státní znak či šál v barvách trikolory, si mohou na poslední chvíli koupit tričko v oficiálním stánku města, na kterém je fotka prezidenta s nápisem „Já, Putinův kamarád“.  

Přijde mi trochu zvláštní, že zatímco většina mladých Čechů ani neví, co se na začátku května slaví za státní svátek, v Rusku to vědí všichni moc dobře. V tento den, před sedmdesáti lety, to byla právě Rudá armáda, jež pomohla ukončit druhou světovou válku, nejvíce zdrcující konflikt v dějinách lidstva. A to je přece nějaký důvod k oslavám.

Kolem poledne se konečně dočkáme. Moderní vražedné stroje pomalu vstupují na scénu. Kolem nás najednou projíždějí zástupy tanků, raketometů a… Rychle si uvědomuji, že mi chybí potřebná slovní zásoba, abych mohl popsat všechny hvězdy této show. Přihlížející dav dospělých jásá pokaždé, když se přiblíží nový z hrdinů. Děti vzrušeně křičí „hurá!“ po vzoru svých rodičů. Kdo může, pořizuje selfie. Vlastenectví v té nejčistší podobě. Poprvé za půl roku vidím, že i občané Petrohradu se umějí smát! Mně naopak úsměv z tváře mizí. Proč jsou všichni tak nadšeni z něčeho, co na Ukrajině zabíjí stovky lidí?

Myslel jsem, že účelem dnešního dne je uctít památku padlých dědů, kteří bojovali za lepší budoucnost pro své potomky, za budoucnost bez násilí. Vzápětí mi dochází, že tato monstrózní přehlídka současné vojenské techniky je jen dalším z nástrojů manipulace vládnoucího režimu. V tento den není Rusům připomínáno, jak důležité je vážit si míru. V tento den je jim ukázáno, že před sedmdesáti lety společně porazili úhlavního nepřítele, a bude-li potřeba, porazí ho i dnes. Většina z nich si ale bohužel neuvědomuje, že tím největším nepřítelem jsou si oni sami.

Snažím se na to všechno už raději nemyslet a těším se na večerní ohňostroj, který každoročně velkolepě odstřelují z Petropavlovské pevnosti nad Něvu, a je mi jasné, že to bude nádhera. Proti válkám jsou totiž ohňostroje vždycky prima, ale to si tady ještě musí uvědomit.

DANIEL LUSTIG,
student