Pro heroin do lékárny

Je jen málo slov, která ve starostlivém rodiči vyvolávají větší hrůzu než – heroin. Skoro každý viděl někdy na ulicích vyzáblé, klátící se postavy, jejichž život se zúžil na starost, kde sehnat další dávku. Pro drogu dokážou krást nebo prodávat svoje tělo a nemalá část z nich se vražedného návyku nikdy nezbaví. To je důvod, proč žádnou jinou chemickou sloučeninu policie nikde na světě nepronásleduje tak horlivě a vytrvale.

Těžko se tedy divit znepokojení kanadské ministryně zdravotnictví Rony Ambroseové, když před více než rokem zjistila, že se jedna klinika pro narkomany ve Vancouveru chystá svým pacientům heroin rozdávat. Mají ho brát až třikrát denně – což vyjde státní kasu za rok na půl milionu korun – do konce života.

Zasloužilá politička za Kanadskou konzervativní stranu se zděsila. Označila plán za „skulinu, kterou se legálně distribuují drogy“ – a zakázala ho.

Stalo se ovšem něco nepravděpodobného. Pětice vancouverských narkomanů, kteří prožili většinu života na ulici, si spolu se svými lékaři najala právníka a odvolala se proti zákazu ministryně k soudu. Vrchní soudce Nejvyššího soudu státu Britská Kolumbie Christopher Hinkson pak v polovině loňského května poslouchal jejich vyprávění, které tradiční obrázek o nebezpečnosti drog trochu komplikovalo.

Všichni z nich brali heroin dlouhá léta a měli klasický životopis beznadějných „feťáků“ – zhuntované zdraví, neúspěšné pokusy o léčbu, vězení, prostituce. Neměli sílu se drogy vzdát.

Pak jim klinika pro závislé nabídla možnost zúčastnit se výzkumného projektu, v jehož rámci budou od lékařů dostávat čistý heroin z laboratoře. A jejich život se úplně změnil. Nemuseli utrácet obrovské částky za pouliční drogu, takže přestali krást. Našli si práci a normální bydlení. Začali zdravě jíst, mýt se, čistě oblékat, sportovat. Přibírali na váze. Do žil si píchali stejnou sloučeninu, jejich závislost se nijak nezmenšila. Ale přesto bylo všechno jinak. „Jsem teď právoplatným členem společnosti,“ shrnul změnu jeden z účastníků experimentu.

Soudce Hinkson poslouchal a přemýšlel. Může rozhodnout o pokračování programu, který federální ministerstvo zdravotnictví považuje za nepřijatelnou vstřícnost vůči nebezpečným drogám. Anebo pošle tyhle lidi zpátky na ulici. Svůj verdikt nakonec opřel o kanadskou ústavu, jež dává každému člověku právo léčit se způsobem, který mu pomáhá. „Přijímám argument, že potenciální škody, jimž stěžovatelé čelí, jsou vážné,“ prohlásil soudce v závěrečné řeči, zatímco narkomanům pomalu padal kámen ze srdce. „A pomoci jim obnáší jen velmi nízkou míru rizika – pokud vůbec nějaké.“

Klepnutím jeho kladívka se z kliniky ve špinavé čtvrti Vancouveru stalo vůbec první místo v Severní Americe, kde stát závislým lidem legálně distribuuje heroin.

Svět s drogami

Spor z Vancouveru ilustruje sílu stereotypu, který zapustil v našich myslích pevné kořeny. Představa, že drogy jsou zlo, které je třeba vymýtit a ne tolerovat, se stala oficiální světovou doktrínou zakotvenou v mezinárodních smlouvách a národních právních řádech. Vytvořila globální morálku, která vyvolává silné emoce a často znemožňuje podívat se na realitu nepředpojatýma očima.

Až v posledních letech se tohle dogma pomalu drolí a svět dospívá k překvapivému poznání – co když byla éra prohibice drog jeden velký, draze zaplacený omyl? Jak názorně ukázali vancouverští narkomani – za podstatnou část problémů, které si s drogami spojujeme, nemohou chemické sloučeniny jako takové, ale důsledky ilegality, do níž je společnost odsoudila.

Ještě v roce 1998 se pravidelný summit OSN, na němž svět debatuje o společné politice v oblasti narkotik, konal pod sebevědomým heslem „Svět bez drog: dokážeme to“. Dnes už si ale ani největší idealisté nemyslí, že se to může někdy podařit. Od konce devadesátých let celosvětová spotřeba ilegálních omamných látek naopak roste. Užívání kokainu a marihuany stouplo o 50 procent, v případě opiátů jako heroin se dokonce ztrojnásobilo. Podle hrubého odhadu OSN si dnes dopřává zakázané látky na světě kolem 230 milionů lidí, což je pravděpodobně největší podíl populace v historii.

Pozoruhodné přitom je, že masivní nárůst spotřeby v posledním půlstoletí se časově kryje právě se snahou drogy z lidského života vymýtit. Od přijetí první mezinárodní úmluvy v roce 1961, jež vymezila okruh zakázaných látek, začíná vleklý globální souboj s drogami, který si různé země vykládají různě přísně.

V čele represivního trendu od sedmdesátých let stojí hlavně Spojené státy, kde prezident Richard Nixon vyhlásil drogám „válku“. Země od té doby investovala podle odhadů jeden trilion dolarů do policejních akcí doma i ve světě. Speciálně vyškolení agenti likvidují koková pole v Kolumbii a dalších jihoamerických zemích, Amerika dodává místním armádám zbraně pro boj s narkomafiemi a stejně tvrdě postupuje proti dealerům a narkomanům také na předměstích svých velkoměst. Zpřísňují se protidrogové zákony, takže v leckterých státech stačí mít v kapse pár gramů marihuany a člověk putuje na léta do vězení. A za pašování někde i na popravu, jak jsme nedávno viděli v případě několika Australanů odsouzených v Indonésii.

Poptávka, nabídka

Po bitvě je každý generálem a o válce proti drogám to platí dvojnásob. Přesto je z dnešní perspektivy pozoruhodné, že svět tak dlouho trval na přístupu, který v praxi nepřinášel žádné pozitivní výsledky. Policejní nasazení nejen že nesnížilo dostupnost narkotik, ale paradoxně vytvářelo mnohem větší problémy. Státy jako Kolumbie, Honduras nebo Guatemala, které se pustily do boje s drogovými mafiemi, se brzy propadaly do chaosu, v němž umíralo stále více lidí.

Počet vězňů ve Spojených státech se od sedmdesátých let zvýšil osmkrát, takže dnes má země víc vězňů než miliardová Čína a zaměstnává víc dozorců než vojáků – polovina mužů, které hlídají, si přitom odpykává trest za drogové delikty. Represe rozvrátila chudinská ghetta velkoměst a způsobila chronickou kriminalitu a sociální problémy. Typickým případem je město Baltimore, kde v posledních týdnech probíhají rasové protesty a jeho někdejší starosta se nyní angažuje v hnutí za legalizaci drog.

Pokud se ozbrojeným složkám podařilo zabavit velké zásilky narkotik nebo přetnout pašerácké stezky, byl to jen krátkodobý úspěch. Černý trh si záhy našel jiné cesty, jak dopravit zboží k zákazníkům. Není divu, že na nefunkčnost prohibice v osmdesátých letech jako první začali upozorňovat ekonomové, třeba Milton Friedman či redakce týdeníku The Economist. Represe podle nich nemůže fungovat, protože nerespektuje tržní logiku nabídky a poptávky.

Jeden kilogram kokainu během cesty z andských svahů do západních velkoměst zvedne svou cenu zhruba 170krát a lidé, kteří na něj v parcích a klubech západních měst čekají, jsou často silně závislí. Motivace obou stran, aby obchod proběhl, je zkrátka tak silná, že černý trh nelze zastavit. Tlak jen zvyšuje negativní souvislosti – narkomafie jsou ochotné zavraždit kohokoli, kdo jim stojí v cestě, cena drogy se vyšplhá tak vysoko, že závislým nezbývá než krást a dealerům se vyplatí bílý prášek co nejvíce ředit, aby vydělali. Dnes už sice boj s drogami neběží tak naplno, ale samotný fakt prohibice stále působí: sedm z osmi států světa, kde se nejvíc zabíjí, leží právě na pašeráckých stezkách.

Úplně v háji

Mladá žena, která si říká Marie, důsledky represe a ilegality dobře zná. „Jasně, pervitin sám o sobě není takový svinstvo jako ten svět okolo něj,“ říká devětadvacetiletá černovláska a zkušeným pohledem přeměří dva urostlé muže, kteří v pražské kavárně za doprovodu číšníka rázně vcházejí na WC. „Nějaký tlamy. Asi tam leží feťák.“

Za léta strávená braním drog má na policisty cvičené oko. Marie, někdejší klientka organizace na pomoc závislým Sananim, si pervitin poprvé dala ve 13 letech cestou z diskotéky a už v 15 ho brala tolik, že to prasklo ve škole, a ona musela na první léčení. Neúspěšné.

Pochází z fungující pražské rodiny, ale jak říká, drogy ji vždycky nějak přitahovaly. Marie patří ke generaci uživatelů pervitinu, která dělá zdejším úřadům už nějaký čas starosti. Někdy kolem přelomu tisíciletí začaly totiž počty závislých stoupat. Droga se z úzkého okruhu kolem bytových „vařičů“ dostala do klubů a na diskotéky, a přestože se na ni zdejší protidrogová policie zaměřila jako na prioritu, nárůst nedokázala zastavit. Dnes v Česku žije 34 tisíc problémových uživatelů pervitinu, o třetinu víc než před deseti lety.

Marie má za sebou výmluvný příběh toho, jak život s ilegální drogou vypadá. Dostala se do prostředí zločineckého gangu, kde se fetovalo ve velkém, a žila s mužem, který ji v noci uspával a sadisticky znásilňoval. Doteď má psychické problémy a opakovaně se ptá, jestli ji z článku někdo nemůže poznat. Nakonec utekla, začala ovšem chodit s dealerem a dostala se do skupinky, která vařila pervitin v pronajatém domě. Jednou nad ránem je pozatýkala zásahová jednotka.

„Vyvázla jsem bez trestu, ale k pervitinu jsem se samozřejmě vrátila,“ vypráví. „Jenže už mi bylo stejně pořád mizerně. Nic mi to nedávalo, ale bez drogy jsem vůbec nedokázala fungovat, byla jsem psychicky i fyzicky úplně v háji.“

Měkce s ritalinem

Těžko říct, jak by to s ní dopadlo, nebýt nápadu, který dostal její psychiatr Jakub Minařík z organizace Sananim. Za tím, že dnes Marie žije bez drogy, má spokojený vztah, našla si práci a čeká druhé dítě, stojí odvaha vyzkoušet experiment, jenž byl tak trochu na hraně pravidel.

Při své práci s narkomany si Minařík v minulosti všiml jedné věci: někteří uživatelé pervitinu trpí hyperaktivitou, a i když tahle droga normálně lidi „nabuzuje“, jim naopak pomáhá se koncentrovat. Stejný paradoxní princip se využívá při léčbě hyperaktivity u dětí – dostávají psychostimulační lék ritalin, po němž se zklidňují.

Pro uživatele pervitinu neexistuje farmakologická léčba – žádná náhradní substituce jako u heroinu se nepoužívá, narkomani prostě musí mít vůli přestat, jinak se ze závislosti nevymaní. Řada z nich to však nedokáže, i když by chtěla.

A právě těm se Minařík rozhodl na zkoušku podávat zmíněný ritalin, což se experimentálně ve světě už dělá. Vyžadovalo to jisté přesvědčování pojišťovny, ale nakonec to fungovalo. Zhruba polovina z celkem 24 narkomanů, kterým lékař prášek předepsal, díky němu dokázala s fetováním přestat. Mezi nimi i Marie. „Mohla jsem normálně fungovat a pervitin jsem nepotřebovala,“ vzpomíná žena. „Po pár měsících jsem ritalin bez problémů vysadila a žila dál bez drog.“

Mariin příběh ukazuje jednu systémovou věc – v drogové politice a léčbě často fungují spíše vstřícná a „měkká“ opatření. Epidemii AIDS kdysi snížily programy na výměnu injekčních stříkaček nebo právě zavedení substitučních programů. Dobrou službu někdy udělá dokonce jev, který přitom vypadá jako selhání systému, což ukázkově ilustruje jiný zdejší příběh.

Když se v devadesátých letech v Česku rozjížděla substituční léčba pro těžce závislé heroinové narkomany, báli se policisté, že náhradní opiáty určené k léčbě budou unikat na černý trh. A přesně to se i stalo – opiát jménem buprenorfin se dnes mezi narkomany na ulici běžně prodává. Jenže tenhle nechtěný únik se pro jejich zdraví ukázal být nečekaným požehnáním.

Buprenorfin je mnohem bezpečnější než heroin, nepíchá se do žíly, ale rozpouští pod jazykem, téměř se jím nelze předávkovat a jeho kvalita je zcela stabilní. Polovina českých narkomanů mu postupně dala přednost před rizikovým heroinem a roční úmrtí se snížila zhruba na čtvrtinu.

Přímá úměra mezi použitou silou a mírou problémů se skutečně jeví jako záhadná zákonitost drogového světa. Portugalsko v roce 2001 výrazně uvolnilo represi a dnes je vydáváno za evropský vzor, protože počet závislých v zemi klesl na méně než polovinu. Rusko pod Putinem naopak výrazně přitvrdilo a čelí děsivé epidemii závislosti a nákazy HIV. „Někdy se říká, že drogy nejsou zakázané proto, že jsou nebezpečné,“ vysvětluje zakladatel organizace Drop In, která pomáhá závislým, Ivan Douda. „Jsou nebezpečné proto, že jsou zakázané.“

A tahle logika spolu s krvavými důsledky drogové války teď čím dál víc lidí vede k otázce, zda by nebylo nejlepší narkotika úplně legalizovat.

Příští stanice Evropa

V roce 2004 se dva vědci pustili do zajímavého výzkumu. Vybrali si dvě světové metropole vyhlášené svou volnomyšlenkářskou atmosférou. Obě města se liší v jedné věci. V prvním z nich si můžete koupit marihuanu legálně ve specializovaných obchodech. Kuřák, který má apetit, ji tak může kouřit za dostupnou cenu od rána do večera. Ve druhém městě je droga přísně zakázaná, je třeba ji shánět u dealerů, za což může zákazník zaplatit vězením nebo povinnou odvykací léčbou. Hádanka, již se výzkumníci rozhodli rozluštit, celkem logicky zněla – ve kterém z měst se kouří víc?

Právě tahle studie srovnávající Amsterdam a San Francisco se v poslední době často připomíná. Po letech vzrušených debat se některé země rozhodly průkopnicky povolit pěstování a prodej marihuany pro rekreační účely a hlavní obava kritiků tohoto trendu zněla, že s legální dostupností se zvýší spotřeba a problémy se závislostí. Podle zmíněného výzkumu by se to ovšem stát nemělo. V Amsterdamu a San Francisku se marihuana kouří zhruba stejně.

Konopí je poslední dva roky legální – nejen pro léčbu, ale i čistě rekreační užívání – ve čtyřech státech USA a v Uruguayi. Vypadá to jako malý počet, nicméně zdání klame. V referendech, jež jsou již napevno naplánována, by ve Spojených státech mohlo do konce roku 2016 legalizovat konopí až dalších 16 států. Je mezi nimi i čtyřicetimilionová Kalifornie a experti předpokládají, že pokud marihuanová revoluce projde tady, rychle se rozšíří i do Evropy.

Zkušenosti z Ameriky zatím vypadají pozitivně, nezdá se, že by prodej marihuany ve speciálních obchodech přinášel nějaké větší problémy. Trh s rekreační drogou se rozvíjí tak prudce, že se stal nejrychleji rostoucí branží americké ekonomiky. Změnu, která podle zdejších expertů dříve či později čeká i Česko, umožnilo především to, že společnost kouření marihuany považuje za něco celkem normálního a nevnímá bylinu jako nebezpečnou drogu. V průzkumech legalizaci podporuje 58 procent Američanů a v posledních letech se potvrzuje, že argumenty pro zákaz konopí byly v minulosti přehnané a zčásti i vylhané – regulátoři například vědomě popírali léčivé účinky rostliny.

Pověst konopí se ve všeobecném pohledu zkrátka změnila, jeho terapeutické vlastnosti dnes představují zajímavou naději medicíny. Mnoho studií dokázalo, že užívání marihuany sice má svá nepopiratelná rizika – zejména pro dospívající děti –, ale ve srovnání s legálním alkoholem nebo tabákem jsou mnohem menší. Některé studie naznačují, že dostupnost marihuany by mohla naopak snížit spotřebu alkoholu, což by bylo pro veřejné zdraví v důsledku pozitivní.

Zkušenost s alkoholem a tabákem, které dnes Světová zdravotnická organizace považuje za jedny z hlavních světových zabijáků, ale zároveň ukazují, že ona „legalizace“ bude muset být opatrná. K masovému užívání cigaret a tabáku totiž významně přispěla slabá regulace a dravý marketing jejich výrobců. Hlavním poznáním drogové politiky posledního půlstoletí tak je, že extrémy nefungují – prohibice zakázaných drog selhala stejně jako přílišná benevolence vůči těm legálním. Zdravý model se v budoucnosti bude hledat někde uprostřed. Pokud tedy Evropa povolí rekreační marihuanu, je téměř jisté, že si ji nekoupíte na benzinové pumpě nebo ve večerce a neuvidíte ji v reklamě na billboardech.

Konec výstředníků

Zastaví se legalizace drog u marihuany, nebo bude pokračovat? Na to se zatím hledá odpověď těžko. Další krok takovým směrem udělalo jen pár zemí, například Kolumbie, jež se snaží legalizovat pěstování kokových listů, a především Nový Zéland, který před dvěma lety přijal přelomový drogový zákon. Ostrovní země leží mimo hlavní pašerácké trasy, takže si do značné míry musí vystačit s narkotiky vlastní výroby. Víc než kdekoli jinde se tu proto rozšířily tzv. nové syntetické drogy, což jsou různé deriváty známých sloučenin, jež chemici produkují v nekonečných „legálních“ variacích a stát je nestíhá zakazovat. Po pár letech marného souboje se proto novozélandští politici odhodlali k odvážnému kroku a drogy za přísných podmínek povolili prodávat.

Zda marihuana strhne lavinu, nevíme, jisté však je, že po ní čím dál víc osobností volá. Možnost, že by státy trh s kokainem či heroinem měly namísto potlačování povolit a kontrolovat, navrhovali v minulosti především výstřední libertariáni typu Timothyho Learyho. O hraběnce Amandě Feildingové, které v šedesátých letech zkušenost s halucinogeny zásadně obohatila život a ona se pak rozhodla zasvětit jej zápasu za legalizaci drog, kdysi psaly britské noviny s neskrývaným despektem. „Je hraběnka jenom zábavný neškodný excentrik? Nebo může být nebezpečná pro společnost?“ ptal se třeba bulvární Daily Mail. Dnes o svérázné šlechtičně mluví s úctou přední psychologové, jejichž práci financuje, a ve filmu Breaking the Taboo (Prolomit tabu), který zaplatila, žádá změnu přístupu k drogám celá plejáda osobností – od Billa Clintona přes bývalé policejní náčelníky, starosty problematických velkoměst až po současné jihoamerické prezidenty. Legalizační hnutí zesílilo, nasálo vlivné mluvčí a finanční zdroje.

Další skupinou zakázaných látek, kterou – i díky lady Feildingové – čeká pravděpodobně vystoupení z podzemí, jsou psychedelika. Výzkum drog jako LSD, psilocybin nebo MDMA byl dlouho zakázán, v poslední době se ale znovu rozjíždí a výsledky jsou velmi nadějné. Drogy, které nedávno deník The Baltimore Sun označil za „novou léčebnou marihuanu“, mají podle výzkumníků velký potenciál pro léčbu psychických potíží – od posttraumatické poruchy přes deprese až po úzkost ze smrti. Pokusy jsou tak slibné, že prakticky nemine týden, aby nějaké světové médium nepřineslo článek o zázračném zmrtvýchvstání psychedelik. Dá se předpokládat, že minimálně v psychoterapii dostanou brzy zelenou.

Zastánci legalizace by ovšem rádi šli ještě dál. Britská nevládní organizace Transform, která se tématu dlouhodobě věnuje, zpracovala několik detailních návrhů, jak by mohl vypadat svět, kde se drogy distribuují legálně. Kokain, extáze nebo amfetamin by se prodávaly v lékárnách se zvláštní licencí, opium by se kouřilo v členských klubech, LSD užívala na akreditovaných psychedelických setkáních.

Zní to jako utopie, ale například český národní protidrogový koordinátor Jindřich Vobořil připouští, že myšlenka širší legalizace mu není úplně cizí. „Říkal jsem na půdě OSN, že bychom měli podpořit země, které legalizaci zkoušejí, a pozorně sledovat výsledky,“ vysvětluje úředník. „Já osobně bych si přál, kdyby se změna nezastavila jen u marihuany.“

Za rok v OSN

Zastánci legalizace mají dnes větší sílu, problém je však v tom, že v praxi o drogové politice zdaleka nerozhodují jen argumenty. „Devadesát procent rozhodnutí, která jsem zažil, měla politické, ne věcné důvody,“ rekapituluje veterán české nevládní scény Ivan Douda z Drop In. „A většinou reflektovala rodičovskou úzkost.“

Drogové tabu, jež vedlo kanadskou ministryni zdravotnictví k odmítnutí podpůrného heroinového programu, má stále svou moc. Legalizace marihuany se daří proto, že si ji většina voličů přeje a rostlina se zbavila temných asociací spojených s kategorií „droga“. Nic takového ale neplatí o heroinu, amfetaminu či kokainu, které většina lidí neužívá, argumenty pro ukončení jejich prohibice jim připadají složité a jejich zastánci z principu trochu podezřelí.

Politici se tématu vyhýbají, protože liberální přístup k drogám popularitu rozhodně nezvyšuje a každá výzva k toleranci vyvolává vzrušené obavy z ohrožení dětských životů. V Británii přispělo před pěti lety k odvolání vládního drogového poradce Davida Nutta to, když prohlásil, že extáze zabije v zemi ročně méně lidí než pád z koně. Ne náhodou má většina oněch zastánců ukončení prohibice z řad prezidentů, ministrů, policejních náčelníků či šéfů OSN před titulem slovo – bývalý. V aktivní funkci se k legalizaci hlásí jen málokdo.

Alespoň donedávna to tak bylo. V posledních letech se však začali osmělovat jihoameričtí politici, kteří znají důsledky války proti drogám z první ruky. Vytvořili společnou organizaci a změnu nyní žádají třeba současní prezidenti Kolumbie a Guatemaly.

Příští rok pořádá OSN další velký drogový summit, který by mohl poprvé přinést vážný pokus o změnu kurzu. Proslýchá se, že role reformního vůdce by se mohl ujmout Nový Zéland a spolu s liberálnějšími státy Evropy a Jižní Amerikou se pokusit o revizi půl století starých prohibičních smluv.

Nikdo si moc netroufá odhadnout, jak velké jsou šance. Ale hlavní výzkumník organizace Transform Steve Rolles si myslí, že dřív nebo později se svět k novému pohledu stejně dopracuje: „Drogy tu s námi zůstanou, takže máme dvě možnosti: Buď je budou kontrolovat zločinci, nebo vlády.“