Co nás ohrožuje víc?

Za šumavskou hranicí se dějí věci. Mezi minulým pondělkem a středou do Horního Bavorska, jednoho ze sedmi bavorských vládních obvodů, přišlo skoro 900 žadatelů o azyl. Prostory vyhrazené pro uprchlíky byly plné a obvodní správa musela spustit nouzový plán: ubytovat migranty na několik týdnů v tělocvičnách místních škol.

Takto v praxi vypadá evropská uprchlická krize, kterou si v Česku zatím neumíme příliš představit. Vloni do ČR přišlo kolem tisícovky žadatelů o azyl, tedy stejné množství jako do zmíněné sedminy dvanáctimilionového Bavorska během tří dnů minulého týdne. Celé Bavorsko letos počítá se 70 tisíci žadatelů o azyl.

Aspoň krátkou zmínku si přitom zaslouží reakce tamních obyvatel: občanská sdružení pomáhající uprchlíkům hlásí prudký nárůst dobrovolných pomocníků, zakládají se nové lokální pobočky a například hvězdy fotbalového Bayernu Mnichov do ubytoven s běženci nosí uvítací dary.

Ovšem vraťme se zpět k obrovskému nepoměru v rozdělení uprchlíků po Evropě. Více než polovina evropských států zaznamenává historicky rekordně nízké počty žadatelů o azyl, zatímco celý nápor leží na bedrech asi desítky zemí. Evropská komise minulý týden představila kroky, které by měly nerovnováhu zmírnit a přispět k řešení humanitární krize u Středozemního moře. Tím nejvíce výbušným je návrh na zavedení povinných kvót pro jednotlivé země – česká vláda, ministerstvo vnitra i většina veřejnosti je dlouhodobě z principu odmítají. Dělají chybu.

Přední odpůrce

Rozděleno by podle návrhu Jeana-Clauda Junckera a jeho kolegů z komise mělo být 20 tisíc syrských běženců z uprchlických táborů kolem Sýrie. Na Česko by z tohoto kontingentu připadlo 525 Syřanů, které bychom si mohli ve spolupráci s Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) vybrat, zaměřit se například na matky s dětmi.

Kontroverzní je ale hlavně druhá kvóta. Podle klíče beroucího v potaz ekonomickou sílu, počet obyvatel a míru nezaměstnanosti, by měly být rozděleny desítky tisíc běženců, které na lodích doplují do Řecka a na jih Itálie. V rámci této kvóty by české úřady musely zpracovat řádově tisíce žádostí o ochranu ročně. Evropská komise chce klíč aktivovat coby nouzové řešení na pomoc především Itálii, v takovém případě nouze není třeba jednomyslný souhlas všech vlád, stačí souhlas 55 procent členských států zastupujících více než 65 procent počtu obyvatel EU.

Jen výjimečně se stává, že se zmínky o Česku dostanou do světových médií, ovšem minulý týden se to našim politikům povedlo. Americký list The New York Times, německý Die Zeit, britský The Guardian a další naši zemi popsaly jako předního evropského odpůrce spravedlivějšího rozdělení.

Kvóty však nejsou izolovaným krokem, jde o součást mnohem složitějšího řešení. V pondělí Evropská komise oznámí přesnější kontury plánu obtížného, ale také potřebného boje s pašeráckými mafiemi ve Středozemním moři. Dále je cílem rychlejší a účinnější vracení migrantů, kteří nedostali azyl, do země původu. Vzhledem k faktu, že zhruba polovinu středomořských „boat people“ tvoří ekonomičtí migranti, tak by jejich rychlejší vracení do země původu mělo být značným pokrokem.

Vedle toho by všechny evropské státy, tedy včetně Česka, měly uprchlíkům umožnit bezpečně žádat o azyl a neriskovat tím hororovou plavbu přes moře. Dnes je totiž možné o azyl požádat jen v Evropě. Dlouhodobým řešením by bylo umožnit běžencům žádat o azyl už na ambasádách nebo v uprchlických táborech. V nich by pak čekali na přesídlení do Evropy. Kvóty, podle nichž by se uprchlíci rozdělovali po Evropě, jsou však nutnou podmínkou takového rozhodnutí.

Co bude se Schengenem?

Samozřejmě i kvóty mají svá rizika. Jak budou například fungovat v situaci, kdy Němci dají azyl skoro každému běženci ze Sýrie, zatímco jiné státy jen každému druhému? A nepovedou kvóty k tomu, že do Česka přidělení Syřané stejně vyrazí za svými příbuznými do Německa nebo Švédska? Odradí je od této cesty skutečnost, že jen v Česku budou mít nárok na pomoc s integrací do společnosti? Nepovede jejich pohyb po Evropě k obnovení hraničních kontrol?

Bylo by nefér tvářit se, že na tyto otázky jsou dnes známé odpovědi. Každopádně ale uprchlíci putují na sever Evropy už teď, přehlcené italské úřady jim v tom mnohdy pomáhají a k zavedení hraničních kontrol to dosud nevedlo.

Kus pravdy mají i kritici „diktátu“ přistěhovalecké politiky Bruselem. Skutečně to může vést k vzestupu radikálů a eurofobie. Jenže Unii ohrožuje i nicnedělání. Je totiž jisté, že o plavbu do Evropy se budou lidé dále pokoušet, motivace je silná. A je popřením smyslu Evropské unie, aby celý problém ležel na bedrech jen několika států.

Je zkrátka zřejmé, že evropská azylová politika potřebuje zásadní reformu a návrhy Evropské komise jdou správným směrem. Česko by této změně nemělo bránit. Politické elity by naopak měly sebrat odvahu a vystoupit proti široce rozšířenému strachu z neevropských utečenců.