Jdu do všeho

Do kavárny Ouky Douky v pražských Holešovicích přichází s desetiminutovým zpožděním, neboť si nemohla odpustit svou ranní hodinku jógy. A ihned je jasné, proč tuto drobnou dívku režiséři tak rádi obsazují. Působí upřímně, jak při sebevědomém prohlášení, že chce být hlavně filmová herečka, což je cesta, kterou si u nás nemůže skoro nikdo dovolit, tak při vyjadřování pochyb o tom, nakolik se jí daří vybírat si vždy to nejlepší, v čem účinkovat. Dovede ihned navázat kontakt a má v sobě onen půvab dívky, u níž se mužským divákům zdá, že ji dávno znají, jen se ji báli oslovit. Je ztělesněním nedostižné spolužačky, jež se, ačkoli je šprtka, kamarádí se všemi, ale chodit nepotřebuje s nikým, protože na to je skoro pro každého příliš dobrá a samostatná. Mužští partneři ji tak ve finále příběhů získávají jakoby omylem nebo zázrakem, čímž posilují naději ve všech stydlínech, že by se jim něco podobného taky mohlo stát.