Ráno se pouštím do svého prvního rituálu – jdu si pro čerstvý výtisk novin E15, který mi soused nechává před dveřmi. Na první stránce je graf, podle kterého cena olivového oleje v eurech na metrickou tunu začíná dramaticky růst. Slibuji si, že naspořené peníze budu investovat do oliv a bude ze mě boháč. Z okna kontroluji počasí. Bydlím na Brumlovce, v kancelářské čtvrti bratra Passera od adventistů. Výhled z panelákového balkonu mi teď nalevo přehradila nová administrativní budova, výhled napravo byl výstavbou obytného věžáku ochuzen o panoráma Hradčan. Aktuálně se jedná o zbourání protějších kanceláří, na jejich místě má vyrůst třináctipatrové office centrum a hotel. „Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé“ (Žalm 127, 1). Tak uvidíme, jak záměr pobožného developera dopadne.
Mířím do centra Prahy – do Karolina. Na začátku roku jsem se stal pedelem fakulty, na které pracuji jako knihovník. Pedel je zaměstnanec univerzity, který při ceremoniálních událostech doprovází rektora nebo děkana.
K přípravě na můj úřad stačila zaškolovací návštěva jedné promoce. Dnes mě čeká jubilejní (už třetí!) promoce a hned za ní dvě další. V šatně na sebe navlékám pedelský kabát ušitý ve stylu italské renesance. Extravagantní střih oděvu má čtyři rukávy. Když jsem to viděl poprvé, na okamžik jsem zapochyboval, zda jsem na funkci pedela ten pravý. Ještě klobouk a bílé rukavice. Během mého strojení do místnosti přicházejí učitelé a oblékají si taláry. Z trezoru jsou již vyňata dvě pouzdra, kde jsou uložena žezla – jedno pro mě, druhé pro rektorského pedela. Skoro sto let staré žezlo fakulty zdobí sova sedící na knize, po stranách čtyři delfíni a osm topasů. Za chvíli má vše začít, ale nejsme kompletní. Chybí pan prorektor. Napětí roste. Změna plánu – prorektora bude zastupovat jeho kolega, který je již na cestě.
Jsme komplet. Za doprovodu varhan vstupují do auly studenti, zástup učitelů, paní promotorka, má maličkost, paní proděkanka, rektorský pedel a poté samotný prorektor. Ukláním se paní proděkance. Fakultní insignii držím v pravačce. Žezlo naší fakulty patří k nejlehčím, přesto je jeho váha po chvíli znát. Na řadu přicházejí promluvy proděkanky a prorektora, absolventi jsou představováni jmény.
Paní promotorka začíná předčítat slova slibu v latině. Mnemotechnická poučka: Vyraž dopředu, až uslyšíš heslo „bikiny“. Druhá půlka slova „pollicebimini“ opravdu zvukově připomíná výraz pro plavky. Kouzelná formulka je vyřčena! Jdu dopředu před čtyři řady studentů, opět znějí varhany. Absolventi přicházejí ke mně a přísahají na žezlo slovy: „Spondeo ac polliceor.“
Celé je to obtížný logistický úkol, protože místa na pódiu plného studentů je málo. Insignie musejí být vidět, zároveň nemají bránit fotografům v pořízení snímku přísahajících. Teď je čas na předání diplomů a děkovnou řeč jednoho z novopečených magistrů. Proslov je standardní. Neopakuje se odvážná rétorická kreace mé „zaškolovací“ promoce, kdy absolventka srovnávala roky strávené ve škole a knihu Padesát odstínů šedi (obé údajně spojuje určitá bolest, která však přechází ve slast).
Spolu s rektorským pedelem poté poodcházíme směrem k východu. Akademické procesí vychází z auly. Ještě se ukloním paní proděkance a důstojným krokem vyklízím pozice. Protentokrát mise splněna. První promoce je za mnou, dvě mě ještě čekají.
Jan Samohejl,
pedel Pedagogické fakulty UK
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
