Přes hory, doly a ploty

O přísném zákazu chůze po amerických dálnicích jsem nevěděl; několikrát jsem předtím úspěšně pochodoval po dálnicích ve Finsku i v Portugalsku bez pokut a následků. A tak jsem se rozhodl, že si cestu po dálnici zopakuji i v Jižní Karolíně. Jednoho rána, když skončila vědecká konference, jsem se bezelstně vydal pěšky podél Interstate 85, která mě měla dovést k letišti Greenville-Spartanburg vzdálenému devět kilometrů od mého hotelu. Na zádech jsem měl 12 kilogramů, na nohou dobré boty, počasí bylo slibné a měl jsem pět hodin čas.

Nájezd se stočil blízko dálnice, kde uháněly americké pětinápravové trucky, větší než evropské. Držel jsem se za železnými svodidly celkem snadno, byla tam posekaná louka. Ta ale skončila, začal les a stezka podél dálnice se zúžila. Objevil se most a pod svodidlem byla dole řeka. Do jízdního pruhu jsem se bál vstoupit, tak jsem začal ručkovat po vnější straně svodidla. Nohy mi chvilku volně visely dolů k řece. Naštěstí most skončil a do lesa podél dálnice se rozběhla lesní cesta – tak dva metry od zábradlí.

Tam začal příběh neznámého řidiče. Nejdříve jsem vedle dálnice nalezl poloprázdnou plochou lahev od skotské. Po několika stech metrech dámské kalhotky. Potom zakrvácenou mrtvolu velkého jelena a nakonec asi po kilometru rozbitý nárazník z BMW. Souvisely všechny nálezy s posádkou stejného auta? To už se nedozvím.

Potom se náhle vpravo objevila tabule s nápisem: Komerční zóna USA, vstup zakázán pod pokutou 250 000 USD nebo dva roky vězení. Vlevo jsem už nějakou dobu vnímal hustý plot z ostnatého drátu. Co mám dělat? Vrátit se nemůžu, nestihl bych letadlo. A tak jsem pokračoval. Výhrůžné tabule vpravo se objevovaly pravidelně, polní cesta skončila a přede mnou vyvstala zanedbaná louka plná výmolů. Pokračoval jsem podél nekonečného plotu…

V dáli jsem uviděl tovární objekt a budku hlídače. Musím přelézt plot dřív, než mě někdo objeví – a třeba zastřelí. Přelézat plot opatřený ostnatým drátem ovšem není snadné, pokud nemáte co přes něj přehodit nebo nůžky na plech. V blízkosti sloupku jsem pověsil obě zavazadla na horní dráty a s chirurgickou přesností jsem kladl nohy do mezer mezi ostny; co nejblíž dřevěného sloupku, kde byl průhyb nejnižší. Až po dlouhých minutách jsem seskočil na druhé straně. Měl jsem pocit, jako když emigranti z Evropy poprvé uviděli sochu Svobody. Pokračoval jsem po asfaltové silnici, minul boudu hlídače, přešel po mostě nad Interstate 85 na druhou stranu, kde měla být (při pohledu shora) lesní cesta.

I ta ale asi po kilometru skončila a pokračovala jako stezka ve tvaru tunelu – jakoby vytvořená neznámým živočichem v pichlavém houští. Místy jsem se téměř plazil. Pak se stezka stočila dolů a skončila v prudké řece. Díky dvěma bobřím hrázím v protisměru bylo v řece méně než půl metru vody, a tak jsem se zul a vyhrnul si nohavice.

Když jsem na druhém břehu vylezl do protisvahu, opět tam stál plot s ostnatým drátem a červené nápisy. Pokuty i slibovaná doba věznění byly naštěstí nižší. Tentokrát jsem si poradil o něco lépe. Pak už mi zbývaly jen dva kilometry k letišti po straně běžné silnice. Při zpětném pohledu jsem uviděl tabuli: chůze po dálnici a jízda malými motorkami jsou velmi přísně zakázány. Za celou dobu jsem nikoho nepotkal.

Na letišti jsem spatřil přítele. Ptal se, proč jsem neodjel taxíkem. Řekl jsem, že mi šéf nakázal šetřit výdaje. Měl jsem takovou radost z dosažení cíle, že jsem sobě i jemu koupil pivo. Cena, kterou jsem za ně zaplatil, se rovnala ceně taxíku z hotelu na letiště. Během čekání na let se mi pak podařilo odstranit z kalhot většinu trnů a bodláků.

Luboš R. Hes, vysokoškolský profesor, Liberec