Zemřel fotograf Adam Holý, autor syrově křehkého vkusu

Poslední dobou jsme se dost potkávali v Karlíně, kam se přestěhoval. Pořád měl tolik plánů a pořád byl stejně arogantní, což byla taková jeho ochranná krusta před světem. Vevnitř byl však stejně křehký jako jeho fotky. Ještě křehčí. Adam Holý ve čtvrtek zemřel, bylo mu teprve 42 let. „Když modelku ještě neznám, jsem jako fotograf agresivnější. Moc ji stylizuju a beru ji jako materiál, jako takový maso. Ale když s ní chodím, stávají se z toho mé osobní básně cinematickýho, dokumentárního charakteru, kdy nic neupravuju,“ říká v portrétu, který odemykáme. V Respektu vyšel loni poté, co Holý obdržel titul Fotograf roku:

Působí jako kanadský dřevorubec, kterého jen tak něco nerozhází. A nejen díky statné postavě, ale také díky pověsti muže, před jehož fotoaparátem (a nejen jím) jsou vnadné dívky ochotné odhalit a předvést i to, co dosud skrývaly samy před sebou. Předminulou sobotu se ale Adamovi Holému na prknech Stavovského divadla hlas třásl nervozitou. Na Cenách Czech Grand Design se totiž v přímém televizním přenosu stal Fotografem roku za svou knihu The Overview Effect.

Název sice odkazuje k pocitům, které v astronautech vzbuzuje pohled na modrou planetu plující jako ostrůvek života v prázdnotě vesmíru. Holý nicméně v publikaci vydané magazínem VICE a pražskou Polansky Gallery předkládá příběh, který se drží mnohem víc při zemi. Když chtěl na ceremoniálu vyjmenovat, komu všemu za úspěch děkuje, hned po vydavatelích a obrazových editorech zmínil dvě modelky, o jejichž poměrech s ním zabírajících posledních deset let kniha vypráví. Z intimně pojatých snímků je každému hned zřejmé, že s fotografem nestrávily jen pracovní chvíle.

Právě syrová erotika kombinovaná s křehkou atmosférou všednodenních situací zachycovaných bez jakéhokoli estetického aranžování jsou Holého poznávacím rukopisem. Ale také láska k přírodě, k jejímž křivkám vzhlíží svým objektivem stejně fascinovaně jako k ženskému tělu. Jeho doslova vzrušující práce se na základě tohoto zemitého koktejlu řadí v globálním kontextu hned vedle děl současných gigantů světové fotografie typu Němců Wolfganga Tillmanse a Jürgena Tellera.

„S modelkami dlouhodobě chodím. Pouštím si je k tělu, tím mizí mé ego a dostávám se k jádru erótu, kde fotky ztrácí subjektivní zátěž,“ vysvětluje Adam Holý ve svém ateliéru ve vysočanském industriálním prostoru Pragovka. „Všem se přece na romantice a lásce líbí, že je to odpoutává od tíhy vlastních problémů.“ Fotograf roku dnes vystavuje v prestižních galeriích, ale pracuje i na ryze komerčních zakázkách. Dlouho přitom nebylo vůbec jisté, jestli bude někdy moci normálně fungovat.

Chlebařina na úrovni

Fotografii rodák z Ústí nad Labem vystudoval v Praze na střední grafické v Hellichově ulici. Na vysokou se nehlásil, protože divoká devadesátá léta ho vrhla jiným směrem: už na střední ho pohltil malström večírků nevybouřené generace Husákových dětí, která se rozhodla ve squatech a živelně otevíraných klubech prožít na rozdíl od rodičů dospívání opravdu na plné pecky. „Tisíckrát jsem toho litoval, měl jsem v botách opravdu hodně vody,“ popisuje s odstupem tři roky experimentů se vším, co bylo po ruce. Včetně heroinu, jehož užívání pár přátel nepřežilo.

Sám Adam Holý měl štěstí a dnes léta vzletů do transcendentálních výšin a pádů do bahnitých hlubin považuje za skvělou školu života. Koneckonců právě ve své schopnosti na fotce zachytit, jak křehká hranice dělí poživačnou jízdu na vrcholu od následné postkoitální deprese, je jako fotograf jedinečný. „Mírně mě to zmrzačilo. Ale v archaickém slova smyslu to byl iniciační rituál.“

Na večírcích filmového festivalu v Karlových Varech, kam si ho přizval Tono Stano jako asistenta k focení plakátu pro rok 2000, už abstinoval. Další rok pak grafik Aleš Najbrt svěřil klíčovou práci akce přímo Holému, jenž ji pojal jako portrét roztržitého promítače Eddieho v károvaném svetru a pracovním plášti. Byl to první ročník, kdy se díky novému vizuálnímu stylu o Varech mluvilo jako o „cool“ záležitosti.

Další rok pro ni Holý vytvořil portréty rozjuchaného tria Tros Sketos, následovaly snímky nahého muže tančícího tajně na divadelním jevišti. Zakázky se začaly hrnout, jenže pohyb mezi smetánkou Holého zase strhl špatným směrem, tentokrát k alkoholu. Když se po čase vrátil do střízlivého světa, musel začít nanovo.

Vyšlo to a dnes má v portfoliu plakáty k filmům Pelíšky, Želary či Pouta. Módní fotky v časopisech Variety, Harper’s Bazaar, Elle, Dolce Vita či VICE. Portréty Pavla Nedvěda, Uda Kiera či Jana Fischera. Kampaně pro 02, Raiffeisenbank či Supraphon. To jsou některé z lukrativních zakázek, k nimž loni přibyly snímky do televizní kuchařky Vaříme podle Herbáře.

Holý je přitom proslulý svým naturalistickým pohledem na ženské tělo, který spíš než něžné okukování nebo stylizovanou vyzývavost připomíná frontální sexuální útok. Když má vysvětlit, jak se dá příslovečná živočišnost kombinovat s prací v reklamní branži, bez vytáček přiznává, že v komerci nedosáhne mystického vytržení, jež prý jinak při tvorbě cítí a za nímž vždy míří.

Nicméně „sprosté a trapné reklamy“ odmítá a v těch odvážnějších se snaží o co největší řemeslnou dokonalost. „Vždycky jsem si přál mít chlebařinu na úrovni. Třeba focení jídla mě hrozně baví: food porno není marná přezdívka, žrádlo je totiž fakt sexy. A správná sexy fotka je zase jako takový dobrý jednoduchý žrádlo.“ K jeho žoviálnímu stylu přitom patří, že hned jak přestane mluvit o kreacích food stylistů, přejde plynně k milovaným prerafaelitům 19. století a mistrům italské renesance.

Vytříbeně pokleslý vkus

Holý patří k těm několika málo autorům, které u nás akceptuje komerční i výtvarný sektor. V tom druhém ho zastupuje holešovická Polansky Gallery. Předloni v ní vystavil sérii Outer Core, velkoformátové zvětšeniny pohledů do krajiny. Skládá je z desítek fotografií, které k sobě spojuje nehledě na rozdíly v jejich zaostření: část větve stromu je tak rozmlžená, zatímco zbytek ostrý. Vzhledem k tomu, že koláže neořezává do klasického obdélníkového formátu, ale ponechává je v syrovém stavu, jak k sobě padnou, připomíná to přelétávání očima po krajině; jako když se člověk občas zastaví u nějakého detailu a pak zase pohledem uhne stranou, aniž má ambici spatřit celek.

„Snažím se ukázat, jak jsem roztěkanej. Náš mozek je zdeformovanej všudypřítomnou vizuální dokonalostí, tak se k tomu v těchhle fotkách snažím dělat protipól,“ říká k tomu Holý. „Pro mě to je, jako když by Jackson Pollock místo štětcem po plátně máchnul svým zrakem po krajině.“ Galerista Filip Polanský loni tyto práce vyvezl na veletrh mladého umění Art Berlin Contemporary. Holý na něm vystavoval spolu s laureátem Chalupeckého ceny, malířem Vladimírem Houdkem. A fotografie si tu hned koupila vídeňská Galerie Krinzinger, jež zastupuje mimo jiné zakladatele vídeňského akcionismu Ottu Muehla nebo v New Yorku usazenou performerku Marinu Abramović.

Do berlínského veletrhu se muselo stihnout i vydání knížky The Overview Effect. Holý ji spolu s editory Pavlem Vančátem a Jiřím Havlíčkem pojal jako intimní sondu do svých vztahů. Modelky fotil při koupání, spánku, procházkách, rekonvalescenci po havárii, opalování i milování. „Samozřejmě je trochu odporný ukazovat tu intimní nahou krásu, když jde zároveň o tvou holku. Zvlášť když jsem spíš introvert,“ říká. Ovšem zároveň do knihy bez příkras obtiskl druhou stránku své osobnosti – provokující voyeurismus, s nímž k dívkám přistupuje. Výtvarník a kurátor Michal Pěchouček snímky balancující mezi něžnou romantikou a tvrdým pornem trefně označuje za autorův „vytříbeně pokleslý vkus“.

„Když modelku ještě neznám, jsem jako fotograf agresivnější. Moc ji stylizuju a beru ji jako materiál, jako takový maso. Ale když s ní chodím, stávají se z toho mé osobní básně cinematickýho, dokumentárního charakteru, kdy nic neupravuju,“ popisuje své autorsko-milostné zrání Holý. Momentálně ale fotí hlavně přírodu. V kontrastu mezi ní a modelkou teď nachází klíčovou složku napětí své tvorby.

Požehnaná narušenost

Výjimečné postavení na poli současné české módní fotografie si Adam Holý nijak neidealizuje. V záplavě různých „fashion“ blogů a finančně dostupného profesionálního vybavení je prý nesmírně lehké stát se oblíbeným autorem, kterého všichni plácají po zádech (aspoň virtuálně). Aktuální nadprodukce fotografií modelek s rezignovanýma očima a unavenými gesty je však podle Holého jen důkazem, jak jednoduché je pro fotografa stát se kolečkem v soukolí jednotného vizuálního stylu, kde jsou všichni zaměnitelní. Místo proklamovaného odkrývání tajemství vnitřního života se totiž před divákem odehrává jen nuda a umělá oduševnělost bez obsahu. A bez jakékoli touhy, duševní i fyzické.

Že z této masy dokázal (podobně jako třeba Štěpánka Stein se Salimem Issou) vystoupit, není jen kvůli tomu, že se nebojí ve své  práci projevit vášeň, již sám s nadsázkou označuje za „takový něžný prasáctví“. Je totiž prací doslova posedlý. Fotografování pro něj není stylovou zábavou, ale životní náplní, čemuž podřizuje nejen výběr partnerek, ale i to, že v ateliéru spí. „Jsem trochu šáhlej a dlouho jsem se tomu bránil. Dneska vím, že je pro mě narušenost požehnáním a nemá smysl se z ní léčit. Naopak je dobrý ji udržovat a využívat. Pro sebe i pro diváky.“

Adam Holý (40)

Narodil se v Ústí nad Labem, vystudoval Střední průmyslovou školu grafickou v Praze. Vystavoval v Langhans Galerii, Berlínským modelu, Galerii Jelení či Galerii Laboratorio. Pracuje na volné noze, zastupuje ho Polansky Gallery. Předminulou sobotu se stal za svůj knižní debut The Overview Effect Fotografem roku.