Ze zdí dvoupatrové funkcionalistické kostky se v šupinkách odlupuje béžová omítka, nedoléhajícími vstupními dveřmi profukuje a na topení v zasedací místnosti se suší ponožky. Sídlo reprezentačního týmu českého biatlonu v Jablonci nad Nisou nenechává nikoho na pochybách, že nablýskané ústředí rozhodně nepatří k metám, které by tady někoho vzrušovaly. „Priority máme jinde,“ krčí rameny hlavní trenér Ondřej Rybář a vede hosta okolo přihrádek s poštou, které u jmen Gabriela Soukalová nebo Ondřej Moravec přetékají dopisy a dárky od fanoušků. Police naproti se prohýbá desítkami trofejí a pohárů, většinou z posledních tří let. Právě tak dlouho biatlon českému sportu kraluje a sbírá jednu medaili za druhou: pět z loňské olympiády v Soči, jedna z předloňského mistrovství světa v Novém Městě na Moravě – a naposledy, předminulý týden, čtyři medaile z mistrovství světa ve finském Kontiolahti. Podivný zimní sport sviští od úspěchu k úspěchu a zatím odmítá vyskočit z blyštivé stopy. Základ toho všeho leží právě v týmu sídlícím v oprýskané jablonecké budově. A v několika jednoduchých pravidlech, která čekala roky, než je někdo prosadí.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
