Dopisy

HLEDÁ SE ZDRAVÉ JÍDLO

RESPEKT 9/2015

Uvádíte, že margarín se vyrábí vháněním tekutého vodíku do kapaliny za přítomnosti kovového katalyzátoru. Domnívám se, že uvedená věta je poněkud zavádějící. Při hydrogenačním procesu, reakci vodíku s jinou sloučeninou, je vodík vždy v plynném stavu. Bod varu vodíku při atmosférickém tlaku je –253 °C a při přetlaku 1300 kPa je –240 °C. Dle informací z internetu ztužování tuků probíhá při přetlaku 350–420 kPa, tedy při vstřiku kapalného vodíku do reakční směsi by bylo potřeba velké množství energie pro udržení reakce a oleje v kapalném stavu. Kapalný vodík se spíše používá jako zdroj vodíku z důvodu čistoty pro potravinářské účely, kdy před vstupem do reakční nádoby se kapalný vodík ze zásobníku nejprve odpaří a poté ohřeje na žádanou teplotu. V každém případě použití kapalného vodíku pro tento účel se zdá být poněkud luxus z důvodu vysoké energetické náročnosti zkapalnění/odpaření vodíku a z důvodů přísných požadavků na skladovací zařízení pro kryogenní materiály.

Marek Záhrobský

PUSŤTE BRATRY DOMŮ

RESPEKT 8/2015

Je dobře, že se snažíte o jiný úhel pohledu, pro mě je ale „přes čáru“ zveřejňování intimních a citlivých detailů týkajících se obou chlapců. Možná jste jen jinak poskládali to, co již bylo publikováno jinde. I tak zůstává otázkou, zda se podílet na replikaci informací, jež dětem k ničemu dobrému neposlouží. Podívat se na kauzu z hlediska nastavení sociálního systému může být užitečné, popsat situace, kdy se úřady rozhodují děti odebrat rovněž, stačilo by k tomu však použít modelové příklady a nepropojovat to s konkrétní kauzou. Po pár případech zveřejnění fotografií týraných dětí se již učíme zacházet s obrazovým materiálem, ovšem s konkrétními informacemi se to ještě moc nedaří. Od Respektu bych čekala vůči zmíněným dětem více respektu.

Lenka Šimková

HMOTA FABRIK MIZÍ

RESPEKT 8/2015

Leckdy mě také jako Pražanku mrzí některé případy, jako je nádraží Vyšehrad, zrovna nedávno se psalo v Lidovkách o secesní ledárně v Braníku. Jistě se často bourá stará továrna, místo níž se postaví bezduchá nová krabice (doufala bych, že půjde časem rozmontovat, ale co s betonovými základy?). To je případ továren u Anděla, čímž se dostávám do mé rodné Prahy 5.

Jsem z Turbovny na Jinonické a mrzí mě nejen její osud – včetně krásné staré zahrady s barokním zahradním domkem a dvěma chráněnými tisy –, ale i osud Cibulky a dalších starých usedlostí v této městské části. Opravovat a revitalizovat staré továrny je jistě správné, je to trochu móda – ale průmyslu v Čechách znatelně ubylo nebo se přeměnil z těžkého na lehký, který má jiné požadavky.

Přirozenější a podle mého nutnější je revitalizovat staré obytné budovy, zámky a tvrze, jichž máme po Čechách také mnoho, a jejich nové využití se nemusí dlouho hledat. Jak krásně by se v nich znovu bydlelo – opravit je je ovšem drahé a žádá si to inteligentního vlastníka, ne bezduchého zlatokopa. Zřejmě jich pořád není dost. Něco asi nezbytně zanikne, stejně jako ty továrny, ale pražské novostavby mě většinou nepřesvědčují, že by se stavělo lépe než kdysi.

Zuzana Ceplová