Flashky

Jen málokterý autor ovlivnil ve 20. století českou literaturu tak jako Jan Zábrana. Výsostný básník našel v nepřátelském ovzduší komunistického režimu náhradní pole v překladech z ruštiny a angličtiny, prosadil se i jako esejista a posmrtné porevoluční vydání jeho deníků Celý život právem vyvolalo senzaci. Mohlo by se zdát, že po souborném vydání básní, povídek a naposledy i korespondence s Josefem Škvoreckým se o Zábranovi nic nového nedozvíme. Z omylu nás vyvádí nakladatelství Torst, které jeho dceři Evě vydalo vzpomínkovou knihu Flashky – jež se ovšem od obvyklých memoárů v mnoha ohledech odlišuje. Vypravěčka totiž většinou ustupuje do pozadí a spíš než o sobě mluví právě o otci, s nímž ji pojil mimořádně blízký vztah, o rodině a jeho přátelích.

Také místo lineárního vyprávění zvolila kratší viněty v přítomném čase, namísto diplomatického referování, které decentně opomíjí temnější stránky života, je ve své otevřenosti nekompromisní až surová a nešetří ani prarodiče a matku. Obzvláštní dávku pohrdání si vysloužil zmíněný Škvorecký, o němž si sám Zábrana poznamenal: „Jen já vím, co on je zač: nejčestnější, nejspolehlivější a nejnezištnější člověk, jakého jsem v životě poznal.“ Její emotivní líčení sporu o autorství překladu Prezydenta krokadýlů ovšem zcela opomíjí studii, která otázku definitivně rozsekla ve prospěch Škvoreckého.

Flashky jsou kniha působivá a nervy drásající; čiší z ní neusmířenost se životem, v němž se někteří lidé – ať již shodou okolností nebo díky pružnějšímu charakteru – měli lépe než její otec, který umírá zdeprimovaný režimem a uštvaný nekonečnou prací. Přes hořký osobní tón se však Evě Zábranové daří nejen vykreslit portréty význačných osobností české kultury, jakými byli Emanuel Frynta, Mikuláš Medek či František Jungwirth, ale i zachytit charakter století, v němž se Zábranovými slovy „šlape do lidí“.  Její „záblesky“ z historie jsou tak cenné nejen pro komunitu zábranofilů.

Autor je překladatel.

Viktor Janiš, Eva Zábranová: Flashky
Torst, 140 stran