První rok vdovy: Stál mě hodně sil, ale cítím se silnější

Úmrtí partnera patří k nejtěžším událostem, jaké život přináší. A nejen kvůli pocitům bolesti a ztráty. Pozůstalé čeká i strastiplná pouť po úřadech a firmách, v níž se chvílemi zdá, že stát se smrtí vůbec nepočítá. Naše čtenářka Zuzana Pokorná jí procházela od března 2013. A ve svém unikátním deníkovém textu popsala, jak život vdovy v Česku vypadá. Nyní na něj navázala textem Rok vdovy II, který najdete v aktuálním Respektu 14/2016.  Při této příležitosti odemykáme první záznam jejího boje se samotou i úřady.

BŘEZEN 2013

Michal odjel na chalupu. Pár dnů volna chce věnovat práci na zahradě a opravám domu. Má zrovna narozeniny, chceme mu s dětmi alespoň telefonicky popřát. Nemůžeme se mu dovolat, je nedostupný. Ze začátku jsem v klidu, je tam špatný signál a navíc nacházím doma jeho nabíječku na mobil. Po pár dnech, když už se měl vrátit, zneklidním. Volám sousedům a prosím je, jestli by za ním nezašli. Teď se nemůžu dovolat ani jim. Asi za půl hodiny zvoní někdo dole u dveří. Je to jejich syn. Tuším, že se něco stalo. Michal zemřel. Sousedky ho našly už bez známek života. Musely rozbít okno, aby se dostaly dovnitř, neozýval se jim. Volají záchranku a pohřební službu.

Nic nevím, nechápu. Odjíždím na chalupu. Musím na policii vyzvednout jeho doklady a na záchrance zprávu o úmrtí. Šok působí jako anestezie, moc nevnímám realitu. Smutnou zprávu posílám do světa. Nikdo tomu nevěří, ani já ne. Ovdověla jsem příliš brzy, v necelých sedmačtyřiceti letech, proti řádu věcí. Čekám na výsledky pitvy a organizuji poslední rozloučení. Podvědomě přepínám na první signální a do života mi nečekaně vstupuje nějaká vyšší síla, asi intuice. Vydrží se mnou po celý rok jako nedocenitelný vnitřní rádce a stejně nenápadně, skoro přesně po roce zmizí.

Vrátím se z karu a nechtěně jsem doma jak v květinářství, hodně smutném květinářství. Nejradši bych všechny kytky hodila do popelnice. Pořád mám pocit, že se mi to zdá. Nevím, co dělat, vdovou jsem poprvé.

Volám na patologii v příslušné nemocnici a dozvídám se příčinu smrti. Akutní slinivkový záchvat. Chci pitevní zprávu, ale nedají mi ji. Může si ji vyžádat jen praktický lékař. Neznám ho. Prý mi ho řeknou na zdravotní pojišťovně. Týden sbírám sílu sáhnout na Michalovu peněženku a vyndat z ní kartičku pojišťovny, abych ji vrátila a také zjistila jméno lékaře. Nejsem schopná se na jeho věci ani podívat.

Slečna za přepážkou pojišťovny mi sděluje, že ani jako manželka nemám právo znát jméno jeho praktika. Prý ochrana osobních údajů. Nechápu. Nikam nechodil, byl zdravý, jen jsem ho předloni v padesáti nahnala na preventivní prohlídku. Kam šel, ale nevím, a pitevní zprávu nedostanu. Odkládám věc na neurčito, mám důležitější věci k řešení. Čekám na úmrtní list.

DUBEN

Jsem zmatená a občas tak i jednám. Nevím, co dělat dřív, neorientuji se. Intuitivně řeším to nejdůležitější.

Nějak začnu. Jdu zažádat o důchody. Vstupuji do kanceláře a ocitám se v roce 1980, spíš ještě dřív. Zašlapané lino, polomrtvá voděnka v plastovém květináči vedle zašedlých PET lahví s odstátou vodou na zalévání. Ujímá se mě žena v ortopedických pantoflíčkách a ručně pletené vestě. Celkově zapadá do místního designu. Netušila jsem, že tohle ještě existuje.

Poprvé vyndávám úmrtní list, je ještě v původní obálce. Zdá se mi to pořád všechno jako omyl. Udělá se mi špatně. Ve finále nevím, jestli z interiéru kanceláře, nebo z faktu, že jsem tady. Empatická úřednice mi podává sklenici s vodou na zapití prášku. Vyřízení trvá skoro hodinu. Mám si zavolat. Spěchám do práce, mám toho dneska hodně. Asi za měsíc volám. Informace po telefonu nesdělujeme, dozvídám se.

Na konci dubna mi přichází předvolání k notáři. Jsem nervózní, ze všech stran na mě ze skříně padají kostlivci v podobě větších či menších úvěrů, které si Michal vzal. Nevím, jestli existuje závěť. V mlžném ránu cestou do notářské kanceláře, trochu absurdně, potkávám svoji svatební svědkyni. Dáváme si v přilehlém parku cigaretu. Trochu se uklidním. U notáře se mě chopí celkem nepříjemná notářská tajemnice. Mám z toho divný pocit, který jako by předznamenal věci budoucí. První dojem nikdy nezklame. V dalších dnech shromažďuji a posílám e-mailem všechny potřebné podklady k dědickému řízení. Ustanovuji opatrovníky pro děti, jsou nezletilé a já je v dědickém řízení zastupovat nemůžu.

KVĚTEN

Dny trávím na úřadech, před prací, po práci. Pojišťovny, banky, finanční úřad. Chodím pozdě domů. Čekají na mě dvě bolavé děti a neutěšená domácnost. Snažím se alespoň uvařit na druhý den. V noci vyřizuji úřední e-maily. A taky si píšu s přáteli. Na to si čas snažím najít vždycky, hodně mi to pomáhá.

Jsem unavená a chodím pozdě spát. Občas už ráno vstanu s plačtivou náladou. Pro jistotu u sebe nosím Neurol. I když jsem si ho nechala předepsat poprvé v životě, moc to stejně nepomáhá. Někdy jdu po ulici a samovolně se mi spustí slzy. Asi nějaká hudba, kterou jsem zaslechla nebo vůně, kterou jsem ucítila, ve mně asociují vzpomínky.

Odhlašuji u operátora číslo Michalova mobilního telefonu. Před zrušením čísla si vyjedu podrobný výpis jeho volání za minulý měsíc. Sbírám sílu se na něj podívat. Nechci zjistit, že volal o pomoc. Nebyla jsem s ním… Nevolal, asi to proběhlo velmi rychle. Zjišťuju, že jsem poslední, komu v životě volal. I v tom smutku mě ten pocit zahřeje. Doteď jsem nebyla schopná si ho vymazat z adresáře, po téměř dvaceti letech to ani nejde.

Michalovi stále chodí normální pošta i doporučené zásilky. Pro jednu z nich jdu na poštu. Naivně. Ačkoli mám ještě jeho občanku a úmrtní list, poštu mi nevydají. Absurdní nařízení. Pracovnice za přepážkou mi aspoň řekne, odkud dopis je, ale nemusela by. Je z pojišťovny. Druhý den tam volám a popisuji situaci. Nic mi neřeknou, protože si mě po telefonu nemůžou ověřit. Nechci než vědět, co bylo v dopise, který mu posílali. Informaci nedostanu. Vzteky položím telefon a rozbrečím se. Někdy v říjnu mu přijde od inkasní společnosti pohledávka od této pojišťovny pro nezaplacení pojistného za náklaďák, který Michal používal pro svou práci. Necítím se povinna platit povinné ručení za něco, co mi fakticky zatím nepatří a navíc stojí na zahradě, překáží a chátrá.

Z výpisu katastru nemovitostí zjišťuji, že si můj muž před mnoha lety, když jsme ještě nebyli manželé, vzal hypotéku a na naší chalupě je zástavní právo. Nikdy mi o ní neřekl. Vyrážím do banky, abych zjistila podrobnosti. Zůstatek úvěru mi říct nemůžou. Je to bankovní tajemství, které jednou zdědím. Mám prý ale hypotéku dál splácet, abych se nedostala do kategorie neplatičů. A tak začnu podle instrukcí hypotéku platit.

ČERVEN

Do schránky přichází  korespondenční lístek od vymahačské společnosti s krátkým vzkazem, ať Michal někam okamžitě zavolá. Volám tam tedy já. Kupodivu poměrně slušná žena na druhém konci telefonu mi sděluje, že je to pohledávka od operátora. Číslo jsem zrušila, důsledně jsem si od něj vyžádala potvrzení o bezdlužnosti a celou věc jsem považovala za vyřízenou. Dozvídám se však, že dluží něco okolo dvaceti tisíc, nechápu. Když jí vysvětlím situaci, omlouvá se a tvrdí, že pohledávky po zemřelých oni nevymáhají, mám si na operátora stěžovat. Volám operátora.

V prosinci si vzal dotovaný telefon a nedostál smluvním podmínkám, sdělují mi. Pracovnici call centra s nepříjemně vysokým hlasem těžko vysvětluji, že to opravdu nebyla jeho volba, že smlouvu nedodržel. Poslouchá mě, ale neslyší. Mám pocit, že mluvím s robotem. Zvyšuju hlas, aby se probrala a pochopila, co se stalo. Myslím, že to stejně nechápe. Posílám znovu úmrtní list a trávím hodiny e-mailovým ping-pongem s poloautomatem na druhé straně. Asi po měsíci celá věc utichá. Doufám, že definitivně.

Měla bych jet na chalupu. Dva měsíce jsem neměla sílu tam zajet. Tráva bude do pasu. Beru si vedlejšák. Myslím, že to teď bude nutnost. Každý týden mi tak přibude jeden večer strávený úklidem našeho domu.

Na konci měsíce dostávám výměry vdovského a sirotčích důchodů, které začínají pravidelně chodit. Alespoň nějaká dobrá zpráva.

ČERVENEC

Začaly prázdniny a holky odjely na tábor. Normálně jsem tohle období, když jsme byli v Praze sami bez dětí, milovala. Teď se úplně rozložím. Poprvé na mě dolehne realita, že jsem sama. Rozhodnu se na prodloužený víkend odjet na chalupu, abych se nezbláznila. Fyzická práce mi udělá dobře. Po poradě s psycholožkou se snažím dům nějak refrešnout. Natírám dveře, louhuju, sekám zahradu. Jsem unavená, ale na duši se mi udělá líp.

Jedna z tisíce úřednic, s nimiž se za poslední týdny setkávám, mi řekne, že bych si měla vyměnit občanku. Jedno ráno proto vyrážím na obecní úřad. Po půl hodině čekání vychází úředník na chodbu a hlásí, že spadl systém. O čtrnáct dní později už mám štěstí, systém funguje. Pracovnice úřadu mě ale pokárá. Měla jsem si průkaz totožnosti vyměnit do čtrnácti dnů od změny stavu, tedy od úmrtí. Absurdní. Už tak si pro stát a jiné instituce připadám coby manželka dostatečně nedůvěryhodný partner, ještě tak chodit na úřady s nějakým zástupným dokladem. Je však vstřícná, nedá mi výjimečně správní pokutu, hurá. Taky se mě ptá, jestli chci mít v novém průkazu uvedený stav. Jsem dopředu rozhodnutá, že nechci. To by ale zřejmě znamenalo, nosit úmrtní list do konce života u sebe. Volím variantu vdova a stěží zadržuji pláč. Odcházím na chodbu se uklidnit. Vracím se a čeká mě focení. Fotka bude autentická.

SRPEN

Konečně mám dovolenou. Těším se, že si odpočinu. Jedeme na chalupu. Když dorazíme, holky hlásí, že nejde elektřina. Bylo teď období bouřek, tak to asi vyhodilo hlavní jistič, to se tady na kopci stává běžně. Jdu do rozvodné skříně, kde nacházím vzkaz od energetických závodů, že nám byla přerušena dodávka elektřiny z důvodu neplacení. Asi zase jeden z nedoručitelných doporučených dopisů… Místo vytouženého oddechu sedám druhý den do auta a jedu do Děčína na rozvodné závody. Neochotná pracovnice mi nechce říct žádné informace ohledně poskytovatele elektrické energie, s kterým měl manžel uzavřenou smlouvu. Mám si to zjistit sama na internetu. Těžko té nešťastnici vysvětluji, že když nám nejde elektřina, pravděpodobně nám nepůjde ani internet.

Další den jedu koupit petrolejky a na obecní úřad na veřejný internet. Množina otevírací doby železářství se v našem ospalém maloměstečku neprotíná s množinou provozní doby infocentra, sedm až deset. Nejsem schopná těmto nárokům ve stavu chronické únavy dostát. Petrolejky kupuju, na web musím další den. Stejně ale zjišťuji, že všechno musím vyřešit až osobně v Praze. Čtrnáctidenní dovolenou strávíme bez elektřiny. Dny jsou dlouhé, sporák máme na propan-butan a mobily si chodíme nabíjet k sousedům. Beru to už stoicky.

Po návratu je čas zlikvidovat Michalovy věci. Holky si vzal na pár dní děda, nechci to dělat před nimi. Kamarádka se nabídne, že bude se mnou. Jsem jí víc než vděčná. Nakupuji víno a černé igelitové pytle. Je to těžší, než jsem si myslela. Osobní věci jsou nejhorší. Musím si dělat přestávky. Mám to za sebou, věci jsou ve sklepě. Dopíjíme víno.

ZÁŘÍ

Vrátily jsme se z prázdnin a začíná školní rok. Samo o sobě zmatek. Děti se naštěstí iniciativně vrhají do školních nákupů a zařizování. Po prázdninách se do školy vlastně těší, i když to pochopitelně nemůžou přiznat.

Docházejí mi peníze, a tak se znovu vydávám do banky zjistit, jestli musím opravdu splácet hypotéku. Tentokrát mi řeknou, že nemusím. Stačí až po ukončení dědického řízení, až bude jasné, kdo závazky převzal. Znovu zkouším zjistit zůstatek úvěru. Marně. Pracovníci si mě přehazují jako horký brambor a nakonec potvrzují, že ani jako s jistotou hraničící dědic nemám právo to vědět. Začínám už si na úřadech připadat jako prašivá a nesvéprávná. Úřední nařízení a vyhlášky evidentně se smrtí nepočítají. Já už ale vím, že existuje.

Notář, kterého mi přidělil stát, se stále neozývá. Doufám, že ví, co dělá. Skoro půl roku mi připadá dlouho, ale čas mi teď běží jinak. Možná je všechno v normálu.

ŘÍJEN

Začátkem října mám něco s modrým pruhem na poště. Doufám, že je to konečně od notáře. Dostávám obsílku od soudu. Ještě na poště otevírám obálku. Je to usnesení o odsouhlasení opatrovníků dětí. Ani jsem nevěděla, že je musí schválit soud, tuhle informaci mi notářská tajemnice neřekla. Aspoň něco na cestě k vyřízení dědictví. Když si doma dopis ještě jednou pečlivě přečtu, zjišťuji, že je datován 3. července. Zvláštní.

Jinak ale po půl roce nastává trochu klid. Zařizuji převody elektřiny a plynu pražského bytu, inkaso. Všechno jde překvapivě hladce a jednoduše. S dětmi si naplánuji lékařské kolečko, neměla jsem na rovnátka, očkování a různé jiné prevence posledních pár měsíců ani pomyšlení.

V pudu sebezáchovy začínám chodit plavat. Je to teď nejen psychický, ale i fyzický zápřah. Musím dětem vydržet. Už mají jenom mě. Vzpomínám na hlavní hrdinku v podání Juliette Binoche, jak v Kieślowského trilogii Tři barvy: Modrá chodila plavat, aby se vzpamatovala z rodinné tragédie. Už ji chápu. Mechanické pohyby ve vodě mi dělají dobře. Za čtyřicet bazénů si toho v sobě hodně proberu a každou středu odcházím s očistným pocitem.

LISTOPAD

Na rozdíl od většiny lidí mám listopad ráda. Jeho nostalgickou atmosféru, nepříjemné deště, mlhy a plískanice. Můj muž mi vždycky říkal, že jsem úchyl. Ale miluju ten pocit celkem bez výčitek svědomí jen tak v teple domova hnít. A taky mám ráda klid, který nastává. Už se nikam moc nejezdí a ještě nevypukla předvánoční hektika.

Nějak nám začala zlobit televize a jde jen jeden komerční program. Víkendy teď trávíme v Praze, a tak se občas v sobotu odpoledne dívám na pohádku pro dospělé. Je jedno, jestli je to Rosamunda nebo Inga. Scénář je víceméně stejný, od prvních minut člověk ví, jak to dopadne, prostě žádný stres. Obývákem projde starší dcera a ironicky prohodí, že i „Jarní cena klisen“ je zajímavější než tohle. Jsem ráda, že se jí vrátil humor. Vím dobře, na jakou šílenost se dívám, ale na existenciální dramata opravdu nemám.

Někdy v půlce měsíce mám ve schránce oznámení o uložení zásilky. Doufám, že je to konečně od notáře. Na poště zjistím, že jsem dostala naprosto identické usnesení od soudu o opatrovnících jako před měsícem, s datem 3. července.

Tady něco nefunguje. Státem mně přidělený soukromý, nečinný notář, státním soudem dvakrát poslané usnesení s tří- a čtyřměsíčním zpožděním, zablokované účty, nemožnost nakládat s majetkem, prodat auta. Připadám si bezmocná. Nemůžu nic dělat ani řešit. Žiju v nejistotě. Stále neznám výši hypotéky a nevím, jak to bude dál. Jen vím, že splátka je něco okolo osmi tisíc, ale jak dlouho ji budu splácet, netuším. Nemůžu nic plánovat, nevím, jestli se třeba nebudeme muset přestěhovat, jestli to finančně utáhnu. Všechno je otevřené. Jsem permanentně ve stresu, který dopadá i na moje děti.

PROSINEC

Začal advent. Nutím se do vánoční atmosféry. Chodím na roráty do sv. Víta. Brzká ranní meditace v katedrále mě překvapivě nakopne na celý den. A peču cukroví. To mě vždycky bavilo a baví i teď. Do noci vykrajuji a mažu linecká kolečka, sladký vzduch zapíjím hořkým pivem. A odbíhám psát e-maily přátelům. Předvánoční pohoda se ke mně nakonec na chvíli probojuje.

Rozhodneme se s dětmi strávit první Vánoce bez Michala stejně jako každý rok – na chalupě. Dobře nám nebude nikde, tady asi nakonec nejlíp. A chceme být samy. Nesnesla bych trpné pohledy příbuzných.

Při návratu z týdenního nákupu naše staré auto při parkování nevydá příliš optimistický zvuk. Mám pocit, že ho kus zůstalo na chodníku. Objednávám se do servisu a bojím se, že uprostřed odpolední špičky zůstanu viset někde na rušné křižovatce. Defétisticky se oddávám osudu, že to nějak dopadne. Dopadlo. Na chalupu dojedeme a Vánoce proběhnou v rámci možností. Na silvestra se v kruhu přátel loučíme s tímhle fucking rokem.

LEDEN 2014

Nový rok začíná docela hezky. Po delší odmlce obnovujeme rodinné setkání u tchána, u novoroční kachny. Oběd začíná ve dvanáct nula nula. Nepochopitelný čas. Dobíháme s dětmi na poslední chvíli. Snídám moravskou meruňkovici a svět je chvíli veselejší.

Viktorka odjíždí na lyžák bez sněhu a Žofka ke známým do teplé Austrálie, na terapeutické prázdniny. Vezu ji na letiště. Moje patnáctiletá holčička letí poprvé, sama a hned na druhý konec světa. Najednou si uvědomuji, jak za ten poslední rok vyspěla. Nevím, jestli je to přirozeně věkem, nebo okolnostmi. Vyřídíme formality a máme ještě asi hodinu času. Strávíme ho příjemným povídáním. Blíží se čas odletu, předávám ji pozemní letušce. Radši odcházím z letištní haly, srdce mám v krku, i když vím, že to zvládne. Po Michalovi má povahu krizového manažera. Na parkovišti se rozbrečím. Asi dojetím. Možná taky z pocitu, že se o tu starost, ale i radost, že se jí po čtyřech letech splnil sen, nemám s kým podělit.

Nechávám mlčícímu notáři čas, aby se vzpamatoval z Vánoc. V půlce ledna se pochlapím a píšu tajemnici e-mail, na čem vázne dědické řízení. Čtrnáct dní žádná odpověď. Otočím e-mail znovu. Odpovídá za tři dny. V další korespondenci dávám do kopie přímo notáře, odpověď přijde do hodiny. Píše mi, že dal přednost jiným případům. Taky mi píše, že můj spis leží na opatrovnickém soudu. Mám pocit, že jsou to věty vylučovací. Buď anebo. A obojí je špatně.

Začínám mít pochyby o jeho korektnosti a domlouvám si konzultaci s právničkou. Radí mi najít si spis na opatrovnickém soudu na Justici.cz. Tam už ho ale nenajdu. Volám přímo na soud. Poměrně ochotná úřednice mi sděluje, že usnesení o opatrovnících dostal notář na začátku října do datové schránky, tedy ve stejnou dobu jako já. Ani mě to nepřekvapí. Za týden mi notářská kancelář napíše, že se spis vrátil z opatrovnického soudu. Náhodička.

ÚNOR

Nemám a nikdy jsem neměla ráda únor. Letos je to ještě horší. Je mi zle. Poprvé skoro po roce si kladu otázku „Proč zrovna já?“, kterou jsem si doteď důsledně zakazovala. Snažím se postupně si to v sobě nějak rovnat, ale vlastně vůbec nevím, co se děje v dětech. Myslím intenzivně na Michala a občas si představuju, že se mu po nás stýská, hlavně po holkách, miloval je. Když jsme někdy chodili všichni na hřiště, ostatní maminky mi ho záviděly.

Dokola se mi nutkavě vybavuje jedna scéna z poslední knihy Hosseiniho. Stejně jako tatínek v knize vidí svého syna hrát si v zahradě za sklem a nemůže za ním, i já vidím Michala za sklem v zahradě spokojeně žít a my nemůžeme za ním a on za námi.  Vážně uvažuji o antidepresivech.

Po mojí urgenci jsme s opatrovníky na konci měsíce pozváni k dědickému řízení. Dozvídám se zůstatek úvěru. Notář teprve před námi přepočítává dědické podíly. Decentně ho upozorním, že pozemek, který je předmětem dědění, nemůže mít hodnotu tisíců, ale asi o dva řády vyšší. Opraví se. Mám dojem, že můj spis má v ruce poprvé. Vyřízení trvá necelou hodinu. Hodinu, na kterou jsem čekala bez pár dní celý rok.

BŘEZEN

Blíží se roční výročí Michalovy smrti. Nastává zvláštní týden. Vybavuji si, jak to loni probíhalo, a prolíná se mi to se současností. V pondělí jsem s ním mluvila naposledy, v úterý by měl narozeniny, třetí den je oficiální datum úmrtí, čtvrtek jsem se mu snažila intenzivně dovolat, v pátek jsem měla loni cestou z práce předtuchu, v sobotu se to dozvídám a v neděli posílám smutnou zprávu do světa. Je to intenzivní prožitek, který téměř den po dni probírám po e-mailu s blízkou osobou mně i Michalovi, na setkání nemáme čas. Má to terapeutické účinky. Uzavírám tím minulý rok a posílám ho někam do vesmíru. Psychologický předěl funguje. Nastává určitá úleva, ale i neskutečné prázdno. A taky únava. Nejradši bych týden prospala, jak jsem po tom roce unavená.

EPILOG

Je jaro a je mi líp. Odjíždíme na víkend na chalupu, udělá se nám tam vždycky dobře. Stíhám posekat trávu, zahradničím, do večera pálím suché větve a staré listí. Za setmění za mnou na zahradu přijdou děti. V intimitě tmy u ohně probíráme život. Hodně mi toho řeknou. Po dlouhé době jsem s nimi nejen fyzicky, ale i duševně. Vnímám je. Mám výčitky, že to nedělám častěji. Bylo toho poslední rok moc, nešlo to jinak, sama sebe trochu klamu.

Žofka se dostává na dobrý gympl a třináctiletá Viktorka se po těžkém pubertálním období uklidňuje. Prožívám radost, emoci dávno zapomenutou. Mám pocit, že se vracíme trochu do normálu. Občas se mi podaří včas vyžehlit a lednička nezeje prázdnotou. Dávám si předsevzetí vrátit do života trochu řád. Vymyslet život, aby mě zase začal bavit. Není to vůbec jednoduché. Taky se začíná vyplavovat smutek. Zase se mi občas z ničeho nic nekontrolovatelně spustí slzy. Kdykoli, kdekoli. Nesnažím se je zadržet, musí to ven.

Ani po patnácti měsících nemám žádný úřední doklad ohledně dědictví, který by mě opravňoval nakládat s majetkem. Účty jsou stále zablokované, za neplacení povinného ručení u nepojízdných aut mi pravděpodobně hrozí sankce. Naše památkově chráněná chalupa visí rok a čtvrt ve vzduchu bez vlastníka a ještě dlouho bude. Pitevní zprávu stále nemám, na kolečko zjišťování manželova praktického lékaře jsem ještě nenašla čas ani sílu. Občas z toho všeho v noci nespím.

Mám za sebou první rok. Stál mě hodně sil, ale cítím se silnější. Přežila jsem ho díky dětem a přátelům, na e-mailu, telefonu, u piva. Na ty jsem měla v životě velké štěstí, ještě jsem jim ani nestihla poděkovat. Nevzdávám to, ani v životě, ani v boji se státem. Na nočním stolku mi leží Kafkův Proces. Sbírám na něj sílu.

Co nás čeká po smrti

„Žijeme složitý život, a bohužel si to naplno uvědomíme právě po smrti blízkého člověka,“ říká Jindřiška Prokopová z domácího hospice Cesta domů. To, co prožila Zuzana Pokorná, je podle ní spíše typické než výjimečné. Vyřizování dědictví, přehlašování energií, běhání po úřadech, bankách a pojišťovnách – to vše se často protáhne i déle než rok. Většina těchto úkonů se zatím nedá vyřídit on-line, takže truchlící pozůstalé čeká nepříjemné kolečko, v němž snadno nabudou pocitu, že instituce se chovají necitlivě a nepřátelsky.

Dědictví Notáře přiděluje stát člověku, který zařizoval pohřeb. Problém bývá v tom, že právník nemá jasně danou lhůtu, dokdy musí pozůstalost vyřídit. Obvykle to trvá půl roku až rok, někdy ještě déle.

Auto, dům, chalupa Je-li (spolu)majitelem zemřelý, až do vyřízení dědictví má pozůstalý omezenou možnost s majetkem nakládat. Například auto napsané na manžela nemůže vdova prodat. Jedinou možností, jak se potížím vyhnout, je převést před blížící se smrtí vůz na partnera.

Energie S převodem vody, plynu a elektřiny nebývá problém. Bez převedení nelze inkasovat přeplatky za energie.

Bankovní účty  Po smrti člověka je jeho účet zablokován až do vypořádání dědictví. Manžel/ka nemá k penězům přístup – a to ani v případě, že měl/a k účtu dispoziční právo. Existují dvě řešení. Některé banky nabízejí majiteli účtu možnost sepsat za života zplnomocnění pro blízkou osobu, které platí i po smrti. Druhou variantou pro budoucí dědice je vybrat peníze z bankomatu, než se účet zablokuje. Není to sice legální, ale problémy obvykle nenastanou.

Mobilní telefon Mobilní operátoři dříve vymáhali po pozůstalých dluhy, pokud měl zemřelý smlouvu s operátorem na dotovaný telefon. Od roku 2008 to mají zakázané. S ukončením smlouvy tedy není problém.