Doma

Po třech letech jsem se vrátil domů. Dva roky v Británii a necelý rok na misích s Lékaři bez hranic. Živobytí v batohu, provizorní bydlení pořád dokola. Pár fotek z Prahy na zdi a ostražitost nových týmů lékařů a sester ze všech koutů světa, jejichž důvěru bylo pokaždé třeba si znovu usilovně získávat. Někdy i strach, že mě zastřelí nebo vyhodí z práce. A teď jsem zpátky doma. Chodím malebným městem, důvěrně známými chodbami motolské nemocnice a potkávám kolegy a známé, kteří mě zdraví: „Tak co, kdy zas někam pojedeš?“ Usmívám se unaveně a myslím si – co šílíte, lidi? „Kam bych pořád jezdil?“ odpovídám. „Vždyť tady jsem doma a je mi tady dobře!“ „No počkej, ono tě to zase přejde,“ zní následné varování v různých obměnách, jako by nebylo možné mít se v Čechách dobře. Dál už se raději neptám, proč se u nás a priori předpokládá, že doma je člověk nespokojen a frustrován. Vím proč. Znám ty odpovědi – politici jsou zkorumpovaní, politika je fraška a jeden velký kamarádšoft, nic nefunguje, jak by mělo, socialismus měl svůj komický půvab, i když jsme nic nemohli. Dnes bychom se měli mít lépe, než se máme, ale jak lépe, to už nevíme. Fantazie došla, tak asi víc peněz, ty se hodí vždycky.

Souhlasím do jisté míry se vším, jenom si prostě nemůžu pomoct a pociťuji tichou radost a& …