Tak trochu statická knihovna

Nejdřív mi skočí do obličeje kočka Kočimin. Očichá, jestli žiju a budu ji moci tím pádem nakrmit, pak mě omete ocasem a jde si lehnout na své místo na okně. Je jarní teplo, venku začínají zpívat ptáci, na první ranní procházky chodí psi se svými pány, to všechno musí Kočimin ohlídat.

Spát už nemá cenu. Umyji si obličej a cestou z koupelny málem zašlápnu všudypřítomnou kočku. Začne kolem mě skákat a mňoukat, běží přede mnou do kuchyně a zastaví se u misky se žrádlem. Dám jí půlku masové kapsičky, kde jsou celá čtyři procenta tuňáka (nejspíš ji vyrábějí v továrně s výhledem na moře, kde podle pamětníků tuňáci kdysi žili).

Tím je moje nejdůležitější (a podle kočky určitě jediná smysluplná) denní mise splněna a můžu se konečně věnovat podružnostem.

Za nějakých dvacet minut hledám kočku, abych se s ní rozloučila. Už zase leží na okně a hlídkuje. Sotva na mě koukne. Čeká, až se probudí děti, Franta s Pájou, jež pokládá za svůj další obslužný personál.

Na zastávku to mám asi sedm minut a do práce okolo čtyřiceti. Dnes pojedu autobusem, tramvaj se moc táhne, a kromě toho cesta přes sídliště Skalka mi dělá dobře. Nevím proč, ale to sídliště mi připomíná tajemná Stínadla. Sice jsem vyrostla na pražském Starém Městě, takže rozdíl mezi oběma místy je mi jasný, ale prostě to tak cítím.

V práci následují ranní rituály, pití kafe, na radu dr. Hnízdila také třezalkový čaj. Ač dvě hodiny vzhůru, teprve se probouzím a psychicky se připravuji na denní maraton.

V devět hodin otevíráme a než knihovna na Právnické fakultě UK v podvečer zavře, projde tudy několik set lidí. Studenti, profesoři, veřejnost. Lidé z oboru, sekretářky z advokátních kanceláří, ale také lidé z ulice. Ti si nás často pletou s advokátní poradnou, psychiatrií, případně zpovědnicí. Podrobně nám líčí problémy s dědictvím, sousedem nebo životem vůbec. Přes nejlepší snahu jim občas pomoci to není v našich silách. Znění zákona je jedna věc, jeho výklad zase druhá.

Dnes však čekáme lidí mnohem víc, je totiž den otevřených dveří. Úderem druhé hodiny k nám vpochodují výpravy (jinak se tomu říct nedá, provádějí je většinou studenti vyšších ročníků) uchazečů o studium. Zajímavé panoptikum. Za posledních deset let jsem viděla jen dva kluky, kteří vypadali, že se pro talár už narodili.

Za poslední výpravou se trousí ještě pár opozdilců s rodiči. Utkví mi zejména jedna rodina. Bledá, až průsvitná blonďatá dívka s batohem na zádech klopýtá vpředu, skoro postrkovaná ambiciózní rozložitou matkou generálem. Trojku uzavírá zjevně dojatý otec v modrošedém svetru.

Dneska bylo nač se dívat, některé dny se ale táhnou jak ta tramvaj. Knihovna jako taková je podle mě totiž dosti statická záležitost.

I když své oblíbence mezi čtenáři má nejspíš každá knihovna, respektive knihovník či knihovnice. Ani u mě tomu není jinak. Jako poslední z dnešních návštěvníků přibíhá pan D., můj oblíbenec. Knihy sice vrací s železnou pravidelností pozdě, ale když se omlouvá, je tak roztomilý, že se na něj nejde zlobit.

Jsou čtyři odpoledne, končí mi pracovní doba, ale domů se ještě nechystám. Čeká mě tzv. Večer přiměřených depresí, což je pořad autorského čtení a živé hudby, který připravuji a uvádím již jedenáctý rok. „Deprese“ jsou jen v názvu, jinak jde o radostný pořad (a název už nemá cenu po tolika letech měnit).

Dneska bude číst učitel, muzikant a všeuměl Honza Jícha se svými studenty. Má prima písničku o „polích orných a válečných“. Taky Radek Lehkoživ, což je s 206 centimetry nejvyšší český básník (opravdu, kdysi jsem to googlovala, všichni klasikové byli menší – takový Nezval měl okolo „pouhých“ 170 cm).

Po někdy nepříliš vzrušujících dnech v knihovně bývají „Deprese“ mixem adrenalinu a improvizace, což jsou věci, které mám ráda, ale než se po akci psychika uklidní, chvíli to trvá.

Ještě že je pátek a zítra nemám službu. Když o půlnoci konečně usínám, skočí mi do obličeje kočka. V noci bude hlídat v předsíni. 

ZORA ŠIMŮNKOVÁ,
knihovnice