Naplno hodinu po hodině

Tvrzení, že není nic staršího než včerejší noviny, by se v době sociálních sítí mělo posunout víc do přítomnosti. Tady se nehraje o dny, ale o minuty a vteřiny. Stejné je to s fotografiemi: kdo se chce přehrabovat v obrazovém svědectví uplynulého času, když je k dispozici nepřeberné množství nových, zcela čerstvých fotek?

I když jak se to vezme – třeba pro snímky jednašedesátileté pražské fotografky a pedagožky Libuše Jarcovjákové nic z výše uvedeného neplatí. Důkaz poskytuje autorčina aktuální výstava Ziellos v pražském Atelié-
ru Josefa Sudka. Působí sice dojmem, že jde o subjektivní deník zachycující útržky událostí, jež se autorce dějí právě teď a tady. Jenže řada fotografií vznikla už na počátku sedmdesátých let. Jarcovjáková tím dokládá, že některé fotografie umějí stárnout tak elegantně, že člověk jejich věk ani nerozpozná. A to přitom chybělo málo a veřejnost by se o jejím díle vůbec nedozvěděla.