Dopisy

Věřím, že jde psát tvrdě o majitelích

Respekt 16/2014

Už bych čtenáře neobtěžoval, ale pokud šéfredaktorka MF DNES do minulého Respektu napsala, že „lžu“, pak aspoň stručně. Paní Slonková píše, že všechny dokumenty z ministerstva financí získala MF DNES na základě zákona o svobodném přístupu k informacím. Ne, bylo to podstatně jinak. Nejprve získala MF DNES ze skrytého zdroje dokumenty, a až pak si je vyžádala podle zákona (na požádání doložím, mám jejich korespondenci s ministerstvem). Pokud jde o druhou „lež“ (týkající se kauzy pozemků spojenou s rezignací ministra Zgarby, pozn. red.), paní Slonková dost nepozorně četla, co jsem řekl. Ze lži ji neobviňuji, prostě se spletla. Howgh.

Tomáš Němeček 

ANKETA

RESPEKT 16/2014

Literární kritička Eva Klíčová odvozuje neblahý stav české literatury (která údajně není pro holé přežití nezbytná) od zahořkle ukřivděné, defétistické a stěžovatelské atmosféry české společnosti a od pocitu každého člověka, že má málo. Chce tím recenzentka říci, že až bude atmosféra optimističtější, až každý občan naší společnosti bude více ujištěn o existenci sociální spravedlnosti a přesvědčen, že mu materiální podmínky pro jeho život více postačují (a to bude kdy?), pak teprve začne vznikat kvalitní literatura? Letmý pohled do literárních dějin říká, že je to přesně opačně, než si pisatelka myslí. Právě i sociální rozhořčení bylo odrazovým můstkem k tvorbě významné části klenotů světové literatury. Přijmeme-li totiž tezi Klíčové, že literatura není pro holé přežití nezbytná, ocitáme se v marxistickém uvažování o základně a nadstavbě, které zde skutečně nefunguje – a toho si všimli už i někteří marxisté.

Jan Dlask, odborný asistent
(finské) literatury při FF UK

POLE V OBLACÍCH

Respekt 16/2014

Děkuji za skvělý článek, který jsem přečetl doslova jedním dechem. Jediné, co mi v něm schází, je, že se autoři více nezabývají tématem plýtvání potravin v západním světě (jak jsem se dočetl v některém ze starších Respektů, údajně se jich vyhodí až padesát procent!). Pokud má Země uživit devět miliard lidí, navíc při pokračující erozi půdy a změnách klimatu, pak se jako nejjednodušší možnost nabízí přestat s potravinami tolik plýtvat. Jenže – pokud nedojde ke katastrofě, západní společnost jen těžko sleví ze svých nároků. Situaci by jistě pomohlo, pokud by se podařilo přizpůsobit nabídku skutečné poptávce, například s využitím lepších technologií v logistice a zásobování (supermarketů) nebo lepší konzervace potravin (s prodloužením jejich trvanlivosti). A v neposlední řadě se také zabývat jejich druhotným využitím, třeba jako krmivo pro zvířata. Každopádně by si toto téma jistě zasloužilo nějaký další článek.

Tomáš Němec

NADĚJE Z MRAMORU

Respekt 14/2014

Chtěla bych se vyjádřit k článku Kamila Fily o filmu Andrzeje Wajdy Wałęsa: člověk naděje, a to z pozice člověka, který žije ve Varšavě. Z článku vyplývá, že film byl v Polsku přijat odmítavě a neměl úspěch. To, že má na svém kontě právě milion diváků, fakt, který autor bagatelizuje, ho ale činí jedním z nejúspěšnějších polských filmů roku. Také není pravdou, že byl brzy stáhnut z kin. Byl na prvním místě žebříčku divácké návštěvnosti první tři týdny po svém uvedení do kin.

Co se týče kritického a diváckého přijetí, nebylo jednoznačně záporné. Jednoznačně odmítnutý byl jen ze strany pravice, která ho obviňovala z mytologizace „polského zrádce“ (i Popel a démant jí byl označen za komunistickou propagandu). A nepřipadá mi také fér argument, že film nedostal cenu na festivalu v Benátkách; těžko mohl, když tam byl uveden jako speciální projekce mimo soutěž. 

Dominika Prejdová