Se všemi Tartuffy rázně zatočíme!

Režiséra Jana Nebeského ani po šedesátce neopouští chuť dělat věci jinak, než bývá zvykem. Navíc patří k nepočetné skupině divadelníků, kteří se volně pohybují mezi alternativními a kamennými scénami, aniž při tom výrazněji mění poetiku. Klubové publikum snáší jeho divoké nápady snadno: klasici rozcupovaní na kusy, děj rozvíjený nelogickými asociativními přískoky, iracionální scénické obrazy nebo ironické komentáře patří v prostorách typu NoD Roxy k očekávanému arzenálu. Spořádaní diváci měšťanských scén však mohou být (a často bývají) zaskočeni.

Když se tedy objevilo oznámení, že Molièrova Tartuffa bude v Národním divadle režírovat místo původně ohlášeného Gábora Tompy (režie rozezkoušené inscenace se vzdal ze zdravotních důvodů) právě Nebeský, vyvolalo to oživení v sále. Vždyť tři roky starý skandál s jeho Králem Learem je dosud v paměti. Nebyla to tehdy zrovna povedená inscenace; zavinutá do sebe, nesrozumitelná až k nudě. Část konzervativnějších diváků však pobuřovalo především to, že se místo klasické tragédie dočkali v národním stánku podivných scénických obrazů: cítili se podvedeni, odcházeli, protestovali a divadlo bylo nuceno provokativní titul docela rychle stáhnout. Navzdory tomu se první scéna nemusí za Leara stydět – byl to odvážný pokus vykročit mimo bezpečnou cestu. A ochota riskovat je ve velkých institucích cennější než kde jinde.