Literární dílo nechápeme jako politickou tribunu

Následující text je součástí literární přílohy, která vyšla ve vánočním dvojčísle Respektu. Najdete v ní povídky Jiřího Hájíčka a Sylvy Fischerové, ukázku z rukopisu Tomáše Záhoře Banátské zápisky, dopisy Milana Šimečky Vilému Prečanovi, článek ke stému výročí Proustova Hledání ztraceného času nebo deset knih roku. Autorkou ilustrací v literární příloze je Eva Koťátková.

Tento text není manifestem, pouze pokusem mluvit v množném čísle. Jako jeho autoři jsme se spojili jen příležitostně, abychom formulovali své rozladění nad reflexí české prózy, nad způsobem, jak o ní referují většinová média, a také nad některými mechanismy literárního provozu. Vyprovokovala nás také stupňující se agrese a politizace polemik na stránkách literárních časopisů. Formulujeme zde své autorské hledisko s vědomím toho, že prozaici až příliš dlouho mlčeli.

1. Velký román

Nesdílíme volání části kritické obce po tzv. velkém románu. Víme, že román sám o sobě je existenciální výzva a velkým ho může učinit jen okolnost. Právě ta se však změnila natolik, že velký román učinila prakticky nemožným. Prostor díla už není v první řadě ani teologický, ani filozofický, ani sociální. Kdo uvěří spisovateli, který bude věštit z odrazů ve výkladech nákupního centra? Jak oslovit jediným textem společnost, která se neshodne ani na jediné modlitbě?Došlo k privatizaci světa mezi subjekty a také román se stal šachovnicí, na níž svými figurami tahá subjektivita. Každý obděláváme své šachové políčko a pak táhneme. Není zoufalé volání po velkém románu jen komplexem malé literatury, která je odsouzená k věčné bolesti krční páteře, jak snaživě vzhlíží k těm velkým?

2. Osobnost

Podobně jako se nepřipojujeme k anachronickému volání po velkém románu, nesdílíme ani touhu po velké autorské či kritické osobnosti. Jaké odvětví má dnes tak výrazné představitele, že jejich názor platí jako normativ, nebo se s ním alespoň každý musí vyrovnat? V době dialogu a malých forem, v době prezentace a performance vyčnívají leda provokatéři typu Davida Černého, agilní popularizátoři jako Václav Cílek či mediálně vděčné tváře typu Tomáše Sedláčka. Co bychom si právě v literatuře počali s velikánem? Šalda se hodí k lamentování, Hrabal jako zaklínadlo, Kundera jako šibolet. Snad tedy jen nejsme dost charismatičtí, fotogeničtí, provokativní ani edukativní, budiž. Tak jako tak odmítáme oslňovat a hníst svou osobnost tak dlouho, dokud nezíská žádané míry. Nic z toho s podstatou literatury nesouvisí.

3. Aktuálnost

Přiznáváme, že beletrie, která záhy reaguje na události „hýbající společností“, a jejíž vydání proto bývá doprovázeno hlučnou reklamou, nám připadá podezřelá jako snaživost jedničkáře, který se vždy přihlásí první, i když ještě nezformuloval odpověď. Na rozdíl od části kritické obce nás tedy netrápí, že u nás stále neexistují romány o dramatickém rozdělení národa během prezidentské kampaně či o dopadech ekonomické krize. Nevidíme důvod, proč adorovat kolegy z USA, kteří tragédii 11. září knižně pojednali už pár měsíců poté. Z jakého důvodu by měla dobrá literatura splňovat kritéria dobré publicistiky? Literaturu chápeme jako autonomní sféru s vlastní časovostí; publicistika ji může inspirovat, nikoli jí diktovat způsob myšlení. Ostatně nebyli bychom snad ani spisovatelé, kdybychom netvrdili, že látka stará desítky let nebo fantazijní fabule mohou říct o současnosti daleko víc než zobrazení aktuálních událostí. Uvědomujeme si naopak, že naše životy jsou všemožnou aktualitou natolik zploštělé, až nás to ponouká vyhýbat se jí.

4. Angažovanost

Literaturu chápeme jako bytostný zájem a starost o svět kolem sebe i v sobě. Na rozdíl od hlasitého tábora levicově orientovaných básníků nezdůrazňujeme svou angažovanost. Jako spisovatelé se angažujeme zaprvé psaním, zadruhé psaním a zatřetí psaním, a to na úrovni, jaké jsme každý schopen. Přesto nás trápí, že spisovatelé opustili veřejný prostor, mlčí i ve věcech, které se týkají jich samých, a k většině dalších nemají co říct. Sami ovšem velmi obtížně hledáme způsob, jak se smysluplně zapojit do společnosti orientované na výkon, prezentaci a zisk. Domníváme se, že právě to je dnes úkolem spisovatele ve veřejném prostoru: hovořit jako cizinec – nikoli ze sousední země, ale ze sousedního vesmíru. S politováním konstatujeme, že místo toho interview prozaiků často připomínají rozhovory s fotbalisty, kterým přiletí balon, podaří se jim ho zpracovat, pošlou to na bránu a ono to tam padne.

Ivana Myšková čte ze svého debutu

(foto: Ondřej Lipár)

5. Ideologie

Vážíme si své tvůrčí svobody a jakkoli chápeme, že konkrétní texty vždy vycházejí z určitého světonázoru, distancujeme se od opětovné ideologizace literatury. Na stránkách literárních periodik právě probíhá názorové šikování, hned zítra to bude šikanování. První facka už padla. Připomínáme, že akceptovat rozporuplnost světa vyžaduje ducha, který obsáhne protiklady. Také v našich fikčních světech je máloco jednoznačné, jen díky tomu jsou přístupné interpretaci. Snad je to i generační záležitost – jsme stejně staří, sametová revoluce odděluje naše dětství od mládí. Dospívali jsme v záchvatech společenské euforie, že změna systému je možná, a v záchvatech deziluze, že je limitovaná neměnností lidského nitra. Jako spisovatelé proto hledíme s nedůvěrou na přetrvávající snahu připisovat hříchy světa té či oné straně, třebaže jako občané na konkrétní straně přirozeně stát musíme. Literární dílo však nechápeme jako politickou tribunu.

6. Společenství

Psaní je osamělá činnost, přesto však považujeme za pošetilé přistupovat k literatuře jako k individuálnímu projektu. Stále ještě věříme ve společenství lidí a slov. Proto odmítáme jak zapouzdření autorů projevujících starost výhradně o vlastní dílo a jeho propagaci, tak spolčování se v zdiskreditovaných oborových organizacích, jakou se stala Obec spisovatelů, jíž po době bezvládí momentálně předsedá – až příliš příznačně – filmový režisér céčkových komedií Tomáš Magnusek. Spisovatel každopádně není ten, kdo se žene sám za sebou, ani ten, kdo se po zaplacení členských příspěvků tře s ostatními v trdlišti. Obdivujeme naopak zaujetí, s jakým básníci v probíhajících diskusích hájí svá názorová a tvůrčí východiska. Třebaže vyostřená rétorika sporu nám není blízká, investovaná energie vypovídá, že svoji tvorbu berou vážně. Podobné nasazení nám v české próze chybí.

7. Ceny

K literárním cenám máme ambivalentní vztah. Jsme rádi, že jako mediálně vděčný formát literaturu zviditelňují, ale zároveň v nás budí ostražitost. S cenami se velmi snadno zachází jako s objektivní vlastností díla – „oceněná kniha“, „nejlepší próza roku“ –, ačkoli samo rozhodování je vysoce subjektivní záležitost několika konkrétních lidí. Proto považujeme za zvlášť důležitý jejich výběr, průhledný průběh volby a také její smysluplné zdůvodnění. Lámeme si například hlavu, proč v prozaické komisi mediálně nejvýraznější ceny Magnesia Litera letos zasedl Pavel Weigel, známý hlavně jako překladatel sci-fi a dětské literatury z polštiny a ruštiny, nebo Roman Ráž. Pokud jsou tito lidé našimi předními odborníky na současnou prózu, je každopádně těžké cokoli o tom zjistit. Naopak v porotě postrádáme ty, kteří českou prozaickou produkci soustavně sledují a veřejně se k ní vyjadřují v rámci svých profesí.

8. Reflexe literatury

Vážíme si myšlení o literatuře, protože o ní sami neustále přemýšlíme. Vděčíme za mnoho těm, kteří s námi sdílejí naši marginalizovanou víru, že ještě je co říct. Obecně předpokládáme pouze dvě věci: erudici a osobní zájem. Jsme zklamaní, když příležitostně narazíme na nevzdělanost publicistů nebo znuděnou povýšenost akademiků. Jsme připraveni přijmout kritiku, která se zakládá na pochopení, nikoli tu, jež umožňuje opak. A žádáme kalibrovat měřítka: Proč se recenze na překladovou prózu píší pro čtenáře, ale na tu českou proti autorům?

9. Poezie a próza

Přemýšlíme nad tím, proč odborná veřejnost přistupuje tak odlišně k poezii a k próze. Snad že se u poezie malomyslně rezignovalo na kontakt textu s laickým publikem, píše se o ní zasvěceněji, v recenzích se lze dočíst o individuální poetice autora a výrazu textu. Uměleckou prózu naopak většina kritické obce považuje za kanál lidový a soustředí se primárně na její sdělení, jako by šlo o publicistický žánr. My ale vnímáme poezii a prózu jako kontinuum literatury, jako obdobný tvůrčí zápas, obdobné hledání a vztahování se ke světu skrze jazyk. Ohrazujeme se proti tendenci redukovat prózu a její hodnocení výhradně na zápletku a téma, jak to kritika běžně činí. Nemůžeme dost zdůraznit, že umělecký text nedělá to „o čem je“, ale „jak je“: kompozice, práce s jednotlivými motivy a především pak s jazykem. Text jsou pro nás především konkrétní odstavce a věty, rytmické koryto řeči, v němž se plaví vše, co chceme sdělit.

10. Žánrová literatura

Jako spisovatelé přirozeně odmítáme předpoklad, že všeobecná srozumitelnost je v případě knihy ctností, literárnost manýrou a tematická inovace nejvyšší metou. Víme, že čtenáře je možné utáhnout na vařené nudli: nastolit záhadu, nastínit zločin a pak čtenáře nechat, ať se knihou pročítá, jako když jde osel za haluzí. Tento typ literatury však těží z eskamotérství. Při vší úctě ke zručnosti autorů severské krimi, thrillerů a další žánrové literatury nemáme na rozdíl od nich čas a chuť vymýšlet umělé záhady, které vedou k zapomnění těch skutečných. Naší ambicí je svědčit o světě. A protože píšeme o světě těkavém a tekutém a tříštivém, nemůžeme o něm vypovídat pevně a uceleně, jakkoli se právě k takovým vyprávěním snadno píší anotace.

11. Ženská literatura

Důrazně žádáme, aby pleonasmus ženská autorka konečně získal důstojný protějšek v pleonasmu mužský autor! Snad by stály za úvahu i nové pojmy jako ženský autor a mužská autorka, ale to nechť je předmětem jiné debaty.

12. Psaní

V těchto odstavcích se často opakují dvě slova: psaní a literatura. Rádi bychom nakonec zdůraznili, že psaní není literatura, a už vůbec ne literární provoz. Ten v čím dál větší míře ovládají marketingové strategie nakladatelů a distribučních společností, jejichž přirozeným zájmem je vytisknout a prodat. V tomto vleku se často ocitá také publicistická reflexe literatury v masových médiích, přebírajících agendu i rétoriku trhu. Kdesi hluboko uvnitř literatury však stále existuje psaní: činnost, a ne produkt, bytí, a ne zbytnělost. Jako spisovatelé jsme sice zajatci literatury a jejího provozu, ale psaní je naše svoboda.

Jana Šrámková (31)

Vystudovala Evangelikální teologický seminář a Literární akademii (Soukromou vysokou školu Josefa Škvoreckého), kde dnes vyučuje. Za svůj debut, novelu Hruškadóttir (2008), získala Cenu Jiřího Ortena. V roce 2010 vydala knížku pro děti Putování žabáka Filemona a letos novelu Zázemí.

Jan Němec (32)

Vystudoval religionistiku a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně. Za svou prozaickou prvotinu, sbírku povídek Hra pro čtyři ruce (2009), byl nominován na Cenu Jiřího Ortena. Pracuje jako redaktor měsíčníku Host a dramaturg na ČT art. Letos vydal román Dějiny světla o fotografovi Františku Drtikolovi.

Ivana Myšková (32)

Vystudovala Literární akademii (Soukromou vysokou školu Josefa Škvoreckého). Několik let pracovala pro kulturní pořad Mozaika v Českém rozhlase 3 – Vltava. Napsala rozhlasovou hru Odpoledne s liliputem (2007) a v závěru loňského roku vydala novelu Nícení.