Natoč si život

Arnold Stephen Jacobs, šéfredaktor časopisu Esquire, si na konci loňského roku pořídil malou kameru, která se dala nosit zavěšená za uchem podobně jako handsfree sada k telefonu. Devět týdnů s ní natáčel každý svůj krok, deset hodin denně. Od pokusu si sliboval leccos. Třeba že si bude později přehrávat všechny zajímavé zážitky. Věřil také tomu, že mu záznam usnadní hledání ztracených věcí nebo že mu pomůže zpětně rozsoudit, kdo měl pravdu v domácích sporech. Hlavně jej ale zajímalo, jak na všudypřítomnou kameru zareaguje okolí a zda nějak změní jeho osobně.

Netočte mě

Lidé propadají lifeloggingu (zaznamenávání života) především proto, aby se mohli v určité oblasti zlepšovat či jen poznali sebe sama. Steve Mann, profesor na univerzitě v kanadském Torontu, vynálezce a pionýr lifeloggingových technologií, tomu říká LBB – Learning by Being – neboli „učení se tím, že jsme“. Data obvykle sbírá nějaká ta elektronika, ať už chytrý mobilní telefon nebo náramek na ruce. Dosud shromažďovaly třeba údaje o počtu kroků, spálených kaloriích, spánkovém rytmu, pulzu či počtu vypitých káv. Teď ale přichází něco nového: videozáznam celého dne, jak jej vyzkoušel Arnold Jacobs.

S vizuálním lifeloggingem to nicméně není tak jednoduché.Přítomnost kamery nevyhnutelně změnila chování nejen lidí okolo Arnolda, ale i jeho samého. Přestal se například dívat za hezkými slečnami, protože měl strach, že záznamy uvidí manželka. Při natáčení se sice setkal také se zvednutými palci, někteří lidé se dokonce rádi předváděli, negativní reakce ovšem převládly. Přátelé si začali dávat větší pozor, cizím lidem bylo zařízení nepříjemné, někteří jednali agresivně. Prakticky nikdo se nechoval zcela přirozeně.

Otázka soukromí se objevila už s prvním představením chytrých brýlí Google Glass, kritici možnost natáčet svět okolo sebe, často bez vědomí druhých, nijak nevítali. „Společnost není na takovou technologii připravena. Přináší hodně neznámého, lidé nevědí, jak s ní naložit. Nebude vůbec jednoduché si zvyknout,“ myslí si Adam Javůrek, expert na nové formy komunikace a sociální sítě. Musí podle něj vzniknout nějaký soubor pravidel, kterými se budou nositelé takových zařízení řídit. Zatím není jasné, jak by měl vypadat.

Arnoldovi kamera nepomohla ani při řešení praktických situací. Ztracené klíče našla manželka dříve prostým hledáním než Arnold v nekonečně dlouhé videonahrávce. Došlo také na plánované urovnávání hádek. Po zhlédnutí záznamu se sice ukázalo, že pravdu měl spíš Arnold, jeho manželku to ale samozřejmě nepotěšilo. Kamera sice nahrála i všechny krásné rodinné momenty (jež kvůli obrovskému objemu dat stejně nikdo nestihl zpracovat), pokus nicméně skončil rozpačitě.

Počítači, kde mám klíče?

Pomoci orientovat se v dlouhém videozáznamu by mohly další nové technologie, například automatické rozpoznávání běžných předmětů podobně, jako Facebook rozeznává na fotografiích jednotlivé osoby. Fungovalo by to pak stejně jako hledání na internetu: prostě byste se zeptali, kde jsou ony ztracené klíče, a software by je našel. Prohlédl by všechny záznamy, klíče v nich identifikoval a navedl vás rovnou do druhého šuplíku v nočním stolku.

Užitečný by vizuální lifelogging mohl být také v medicíně. Mladí doktorandi z americké Carnegie Mellon University zkoumali, jak by mohl pomoci lidem s epizodními výpadky paměti. Zjišťovali, zda jim záznam umožní vybavit si událost, která jim v paměti schází. Zkoumali však spíš možnosti technologie, lékařskými aspekty se příliš nezabývali.

„Záleží vždy na diagnóze, některým pacientům by to pomoci možná mohlo. Třeba ale u Alzheimerovy choroby podobné oživení paměti nepomáhá,“ říká MUDr. Kateřina Sheardová, vedoucí Centra pro poruchy paměti při Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně. Záznam by byl pro pacienty s Alzheimerovou chorobou matoucí, vyvolával by u nich úzkost. Mnozí netuší, že jim paměť selhává, a chybějící vzpomínku by jim nešlo racionálně vysvětlit.

Řada lidí si ale prozatím tak zásadní otázky neklade a zařízení pro lifelogging bere jako lákavou možnost nahrávat si všechny svoje zážitky. To slibuje i nový automatizovaný fotoaparát Memoto, který teď vstupuje na trh. Připne se na šaty a každých třicet vteřin udělá snímek. Tisíce fotografií se následně stáhnou do počítače, kde z nich speciální algoritmus vybere průřez (není zatím úplně jasné podle jakého klíče). Výslednou sadu snímků pak můžete jako deníček příslušného dne uveřejnit na speciální sociální síti, kterou autoři fotoaparátu vytvářejí. Nebo lze archivovat všechny pořízené fotografie bez rozdílu; kdyby se pustily za sebou, poskládají poměrně přesnou rekonstrukci celého dne. Na crowdfundingové platformě Kickstarter podpořily projekt tři tisíce lidí a vybralo se jedenáctkrát více prostředků, než autoři projektu žádali.

Lifeloggingoví optimisté věří, že se technologie prosadí. I Arnold Jacobs je nakonec smířlivý – píše, že se s kamerou cítil bezpečněji a že kdyby každý nosil například Google Glass, výskyt pouličního násilí by výrazně klesl. Ať už diskuse dopadnou jakkoli, přístroje jako Memoto a Google Glass pravděpodobně brzy nezůstanou na trhu osamoceny. A společnost se na ně bude muset připravit.