O nucené práci

Říká se, že i největší skandál má životnost nanejvýš šest neděl, pak jej vystrčí ze zájmu skandál novější. Jak je to ale s maléry a skandály s trvalým dopadem na společnost? Bylo mi šestnáct, když se Jan Masaryk vrátil z Moskvy a řekl do rádia, že do Moskvy jel jako ministr zahraničí svobodné země, ale vrací se jako vazal. Měl tím na mysli Stalinův zákaz Československu podepsat vstup do Marshallova plánu, který západní Evropu vyvedl z chudoby do prosperity. A nás onen zákaz nechal spadnout do spárů Velkého bratra a na víc než jednačtyřicet let do historicky nejhoršího područí. Několikrát jsem si na to vzpomněl v posledních čtyřech týdnech a nejvíc v tom posledním, kdy Ústavní soud shledal veřejnou službu podobnou nuceným pracím a označil to za nedůstojné. Už se samotným pojmenováním mám problém – sám jsem byl na nucených pracích skoro deset let. Před pár dny jsem si v jedné radotínské škole povídal se studenty o svých vězeňských (a tedy i uranových) časech, v nichž se odehrává film Bumerang. Přivítaly mě otázky na složených papírcích a ze všech čišelo především jedno: že tyhle děti se už narodily do svobody a nesvobodu si vůbec nedovedou představit – nanejvýš v podobě zaracha u televize či počítače za něco, co provedly. Taky se mě jedno děvče zeptalo, co to je nucená práce. Otroctví?