Jsem člověk, která píše

Předminulý pátek v Černínském paláci, na konferenci o česko-německých vztazích, přednášeli muži v obleku. Já jediná žena. Jejich a moje slova byla tak jiná. Všichni optimisté, já pesimistka. Ne, lépe: realistka. Člověk se nemění ze dne na den. Mluvilo se o i menšinách. Nevím, kdo nebo co to je. Každý jedinec je menšina. A nezávislost dnes vypadá zatraceně jinak, svět je svým způsobem drsnější: nestačí nosit dlouhé vlasy, chodit na zakázané koncerty. O pauze jsem se dívala z okna, z něhož padalo tělo Jana Masaryka. A myslela na jiná těla. Co obnáší narodit se v kůži ženy. Co obnažil nedávný případ znásilněné Tunisanky, vzápětí odsouzené za nemravnost. Není výjimečný. Jsou oblasti, kde lidská bytost s vaginou žádná práva nemá. Ale vymyká se. Policií se zastrašit nedala. Čímž vzbudila solidaritu žen na celém světě. Její tělo neúhybně prosvětluje, jak funguje systém. Muži ho znají, jsou jeho strůjci. Na jiné konferenci, historiků, se muži rozčilovali, kdo kdy koho odškodní. Zeptala jsem se, kdo odškodní všechny ty ženy, které za války znásilňovali vojáci všech národností a šarží. Vypukla panika, o takový úhel pohledu Evropa nestojí. O úrovni české společnosti vypovídají reakce. Reakce na Tunisanku byly stejné jako v případu šéfa MMF Strauss-Kahna, obviněného ze znásilnění pokojské: bůh ví, jak to bylo, třeba si to i užila. Zlehčování zločinu na krev a…