Dopisy

DESET ČESKÝCH ZPRÁV

Respekt 34/2012

V krátkých zprávách uvádíte, že Česko otevře nové ambasády. Ve zprávě však chybí informace, že minimálně jedna ambasáda bude v rámci této nové koncepce také zavřena, a sice zastupitelský úřad v Lucembursku. Kromě toho, že ambasáda v této malé zemi má velký praktický význam pro občany ČR, kteří zde žijí (asi 1600 osob pracujících mimo jiné pro orgány EU), je její plánované zavření minimálně velmi nevhodné vůči Lucembursku, které ČR na základě společných historických vazeb a coby novému členskému státu EU nabídlo k tomuto účelu velmi prestižní budovu v centru města. Fakt, že ČR po pouhých šesti letech fungování ambasády hodlá budovu prodat, působí mírně řečeno jako opovrhování lucemburskou vstřícností.

           Lenka Larsson Krausová

REBELKY POD ČEPEC

Respekt 35/2012

Filmy pro děti i pro dospělé mám moc ráda, vnímám je jako jemný lunární barometr společenských pohybů a skrytých dějů kolektivního vědomí.

Jsem dcera, matka dvou dospívajících svobodomyslných dcer a mj. pracuji jako lektorka ženských seminářů. Genderem se dlouhodobě zabývám. Když byly dcery malé, jednou týdně jsme vybíraly film na DVD, který jsme společně zhlédly. Televizi jsme nezapínaly. Díky tomu mám poměrně přehled o kvalitní filmové tvorbě pro děti. Po pravdě řečeno mnohé z těchto filmů vnímám jako hodnotnější než mainstreamové filmy pro dospělé. Ze zvědavosti jsem se tedy vypravila i na Rebelku. Očekávala jsem scénář, který v článku naznačujete – příběh nebojácné, sebejisté hrdinky, která se vydá na dobrodružnou cestu do světa a… jak dál? Jaké bylo moje překvapení, když se v určité chvíli příběh začal odvíjet jiným směrem. A já pochopila, že i feministické hrdinky mají právo dospět. Vybouřit se, poučit se, skrze smutek, slzy a bolest dozrát a dospět k zodpovědnosti za své skutky, za svoji rodinu, za své společenství. Zní to jednoduše, ale kolik takových lidí ve svém okolí známe? V módě je rebelující nezodpovědná puberta až do vysokého věku. Cílí na ni reklama, konzumní společnost na ní do velké míry staví, mnohé firmy ji vyhledávají, hýčkají a pěstují.

Na ženských seminářích potkávám ženy, kterým se rebelské období jaksi přejedlo, ale nedokážou z různých důvodů udělat krok ke zralosti. A ženy – těch je ještě více –, které mají bolestný vztah s vlastní matkou. Takové by se patrně na Meridin příběh dívaly s pachutí v ústech, kdyby se odvíjel podle očekávané „feministické“ šablony. A naopak, tak jak ho Pixar natočil, totiž jako film o zrání vztahu matky a dcery, jim může přinést krásný zážitek, téměř archetypální.

Shrnu-li svůj názor, příběh jsem vnímala jako originální, moudrý a zralý, s bonusem vtipu a virtuózní animace. Na jeho konci stála nejen zklidněná Merida, ale i proměněná matka – nejen ve smyslu svlečení medvědí kůže. Obě ženy spojené neoddělitelným poutem udělaly kompromis: jedna už nechce „žít tak, jak chci jenom já, a nikdo mi do toho nebude mluvit“, druhá přestala zneužívat své rodičovské autority a k dceři se chová jako k partnerce. Krásný příběh transformace vztahu nejniternějšího a nejnáročnějšího, vztahu matky a dcery.

Merida se tedy podle mne nepodvolí, ale dospěje. Možná je to to samé, záleží na úhlu pohledu.

Terezie Dubinová

Kořeny bruselské hydry

Respekt 35/2012

Článek je velmi poučný a mnoho věcí vysvětluje. Připomínku mám jen k jeho závěru, kde se píše o zaplevelování evropské legislativy. Možná jsem jen m. č. č., ale pokud existuje třeba jen jednoprocentní pravděpodobnost, že by Anče s Kubou a hajným mohli o bývalou Trautenberkovu chalupu přijít, pak musím dát jistotě jejich vlastnického vztahu k této chalupě přednost i před rovnými okurkami, předpisově ohnutými banány apod., a to i za cenu duplicity v zákonech. A když už jsme u té legislativy, pokud projíždím Evropou, ať už jako turista v osobním autě nebo jako řidič kamionu, musím před každou hranicí prostudovat nejen odlišné dopravní předpisy a značení, ale také způsob placení dálničních poplatků atd., a to jsme jen u dopravy. Myslím, že zrovna v této oblasti je mnoho prostoru pro sjednocovací iniciativu unijních zákonodárců. Odpověď, že toto je v kompetenci jednotlivých států, před logicky myslícím občanem asi těžko obstojí. A kdybychom si třeba v ČR usmysleli, že budeme jezdit po silnicích vlevo a vzdálenosti udávat v mílích, jak by asi vedení Unie reagovalo? Někde to přece tak léta funguje a nevím o tom, že by to někdo chtěl do budoucna změnit. Možná by i chtěl, ale třeba si z nějakých důvodů netroufá.

Ing. Pavel Skalický, Sedlčany

RUBRIKA RESPEKT

Respekt 35/2012

Vaše hodnocení Sobotkovy aktivity mě trochu zaskočilo: není to spíše na despekt? Přechylování je podle mě zcela přirozené a žádoucí součást českého jazyka, rozhodně nic neaktuálního, jak naznačuje vaše rubrika. Argumenty pro přechylování i doklady, že pro výjimky zde prostor je i za současného stavu věcí, podává velmi pěkně http://prirucka.ujc.cas.cz/. Nemyslím, že pro hypotetické zahraniční sportovce zajímající se o česká média by v praxi byl takový rozdíl mezi důsledky přechylování a skloňování – čeština jejich jména „zdeformuje“ tak jako tak. Pro českou veřejnost je ovšem přechylování cizích příjmení zárukou jednoznačnosti, srozumitelnosti a jednoduchosti textu, u většiny příjmení nepřechýlených (Peake) si jazyk sám beztak vynutí přidání něčeho skloňovatelného (Karolína, vicepremiérka), aby byl výsledek srozumitelný a působil přirozeně. To, myslím, mluví samo za sebe.

Mimochodem, jak uvádí i výše citovaná příručka, každá žena může přijmout manželovo příjmení v nepřechýlené formě, pokud snoubenci prohlásí na matrice, že hodlají žít v cizině. Skalní odpůrkyně přechylování tak mohou zatížit své svědomí malou lží a dosáhnou svého již dnes – volit Sobotku netřeba…

Tereza Šmejkalová

VEŘEJNÝ NEPŘÍTEL JE JINDE

Respekt 35/2012

V posledním čísle Respektu mne zaujal komentář Marka Švehly. Autor má sice pravdu, že výstavba dálniční sítě (a dopravních sítí celkově) u nás trpí především nekompetentním plánováním, absencí kritického myšlení ze strany plánovačů a chybnou volbou priorit, a ne tolik blokacemi ze strany občanských sdružení, jak se zažilo ve veřejné debatě. Nicméně si dovolím poznámku. Silnice I/3 je ve své severní části objektivně za hranicí kapacity a je třeba tuto situaci řešit. Levobřežní rychlostní silnice R 4 přes Příbram a Písek řešení nepředstavuje, protože podstatná část intenzity dopravy se na I/3 generuje na území Benešovska, Voticka a Táborska. Nevyřeší to ani IV. železniční koridor, protože v úseku Benešov–Praha nemůže kvůli kapacitnímu hrdlu i rychlostnímu omezení nabídnout přijatelnou alternativu.

Řešením by mohla být jen nová trať, na kterou by se mohl přesunout segment dálkové osobní a rychlé nákladní dopravy, nebo dálnice. Osobně preferuji železnici, ale na druhou stranu vím, že sama o sobě nic nevyřeší, pokud se nezmění dopravní politika státu i jednotlivých krajů. Pan Švehla tak svým článkem sehrál roli někoho, kdo v očích méně informované veřejnosti a politiků předem diskredituje i poněkud kompetentnější kritiku plánů dopravní infrastruktury. A že je co kritizovat, když se v dokumentech státních plánovačů vyskytují stavby, které jsou skutečně nepotřebné (například projekt R 6 je vzhledem k intenzitě dopravy v tomto směru předimenzovaný, jakkoli by bylo příjemné jezdit v této relaci o něco rychleji), nebo dokonce šílené (například kanál Dunaj-Odra-Labe, který to dopracoval i do posledního draftu vládní dopravní politiky).

Ondřej Kučera, Praha