Rudí kandidáti na prezidenta

Do soutěže o prezidentskou funkci se k dosavadnímu pelotonu přihlásil další kandidát – Vladimír Dlouhý. A je něčím symbolické, že vlastně vyvolal jedinou reakci: má být příštím prezidentem bývalý komunista? Deklarovaný konzervativec a ctitel přísných pravicových reforem Dlouhý sice není jediný kandidát, který byl vlastníkem rudé knížky, ale teprve s jeho příchodem vyvstala naléhavost otázky, vadí tato minulost? A jaké parametry by měl vlastně příští prezident splňovat?

Proč?

Při veškeré úctě k Vladimíru Dlouhému, ať se díváme na jeho kandidaturu z jakéhokoli úhlu, nerýsuje se nám odpověď na základní otázku: Proč? Proč tento muž chce být příštím prezidentem – a proč by jím měl být?

Dlouhý pravděpodobně bude schopný byznysmen, ale těch jsou tu stovky. Nevyniká originálními nápady, poslední léta se neúčastnil zdejšího veřejného života, což on považuje za svou hlavní výhodu, ale opak je pravdou. Kdyby oznámil kandidaturu na post prezidenta šéf T-Mobilu či výrobce Kofoly, dávalo by to zhruba stejnou logiku.

Kandidovat samozřejmě může každý, kdo splní zákonné podmínky. Co by ale měly být nepsané požadavky? Nejdříve se pokusme vypořádat s onou komunistickou minulostí. Ani třiadvacet let po sametové revoluci nelze říct, že členství v KSČ lze snadno přejít. Dlouhý, Jan Fischer, ale i Miloš Zeman byli členy této zločinecké organizace a jsou tím zasaženi. Zejména pak Dlouhý a Fischer, kteří vstoupili do strany po roce 1968, kdy už každý musel vědět, co je komunismus zač. Šlo o čistě kariéristické rozhodnutí, což znamená, že tito lidé jsou pro osobní prospěch schopni a ochotni ohnout své svědomí. A to rozhodně není dobrá kvalifikace pro to být prezidentem. Byť – a to je sympatické – se oba alespoň za tuto etapu svého života stydí.

Takže ano, členství ve straně diskvalifikuje. Nicméně, nežijeme v realitě, kdy tato minulost rozhoduje o všem. O prezidentský post usiluje i národovecká populistka Jana Bobošíková, která sice nikdy nebyla v komunistické straně, ale zřejmě jen člověk po vážném psychickém otřesu by tvrdil, že je lepší než kterýkoli z trojice bývalých straníků. A jak se vyrovnat s tím, že Fischer i Dlouhý tvrdí, že by dnes bránili vzniku vlády s účastí komunistů, zatímco disidentské dítě a pravděpodobný kandidát ČSSD Jiří Dienstbier je pro návrat komunistů k moci?

Členství v KSČ je pouze součástí celkového obrazu kandidátů. Nelze nijak vymazat a funguje jako permanentní minus. Vedle této minulosti je ale velmi důležité znát pohled kandidátů na přítomnost a budoucnost. Jak vidí naše místo v měnící se Evropské unii? Jakou mají představu o centrální bance, kam prezident jmenuje členy? Koho by nominovali do Ústavního soudu a jakou roli by mu přisoudili? Co si myslí o postavení menšin apod.?

Čekání

Po dvou volebních obdobích, kdy na Hradě vládl Václav Klaus, by bylo potřeba, aby se prezidentského úřadu ujal někdo, kdo přestane hledat nepřátele a začne spojovat. Kdo začne dostávat pozvánky ze západních zemí na státní návštěvy, které za Václava Klause přestaly chodit. Je potřeba prezident, jenž se bude účastnit domácí debaty a nebude jen zákulisně míchat kartami a peskovat. Člověk naslouchající, ale přitom s jasnými názory. Takového kandidáta zatím nevidíme, ale může se stát, že se buď ještě zjeví, anebo někdo z těch stávajících něco podobného nabídne. Jestli nebude mít v životopise členství v KSČ, tím lépe. Pokud to ale bude osvícená osobnost s pokorou, byla by škoda ji odmítnout jen proto, že kdysi udělala chybu.