Mezi námi ženami

Nevelkou kuchyní v pražských Holešovicích se line vůně másla a balkánského sýra. Rázná žena právě uklízí sklenice s koriandrem a kontroluje, zda se v troubě nepálí gruzínské masové koláče. Manažerka Lela Kukava dnes peče jenom pro radost, ale když má její firma Ethnocatering zakázku, mění se prostor v hlučné šapitó, kde mezi hrnci balancuje deset kuchařek najednou. Pomazánky ze špenátu a granátových jablek, afghánský chléb naan či gruzínský sýrový koláč chačapuri – speciality z Afghánistánu, Gruzie a Íránu vaří kuchařky přesně tak, jako jsou zvyklé z domova. A právě v tom tkví jedinečnost podniku, který se pokouší prorazit s asijským jídlem ve městě, kde zatím exotika na talíři moc nefrčí. Cizinky žijící dlouhodobě v této zemi navíc dostaly možnost vydělávat si přesně tím, na co jsou hrdé a co z domova dokonale ovládají.

Tohle mě baví víc

Těžko si lze představit horší výchozí pozici na trhu práce než být imigrantka kategorie „50+“, která neumí pořádně česky. Získat pracovní povolení, překonat předsudky a aroganci imigračních úřadů – s tím vším těmto ženám pomáhá nezisková organizace InBáze Berkat, v níž nápad založit Ethnocatering před šesti lety vznikl. Zdejší manažerka Parisa Zargari tehdy v InBázi Berkatu vedla multikulturní ženskou skupinu. „Ženy probíraly se sociálními pracovníky svoje problémy a taky vždycky něco uvařily a daly to ostatním ochutnat,“ vzpomíná Zar­gari. Jak tak docházela na tato setkání, najednou jí došlo, že přesně tohle by mohla být cesta, jak ženám nejjednodušeji pomoci – bez krkolomných rekvalifikačních kurzů a velkých nákladů. „Na těch setkáních bylo vidět, že měly velkou radost, že se mohou podělit o něco ze své země a pochlubit se tím, co umějí. Napadlo mě to využít,“ dodává Zar­gari, která dnes v InBázi Berkatu mimo jiné vede projekty sociálního podnikání. „Když sem člověk přijde jako migrant, málokdy se uchytí v nějaké kvalifikované práci. Naši muži, kolikrát s vysokoškolským vzděláním, tu stavějí domy, já jsem třeba uklízela,“ potvrzuje Lela Kukava známý fakt.

Ona sama tu žije osm let a profesionální vaření jí ještě nedávno nic neříkalo. V Gruzii se na univerzitě připravovala na kariéru historičky, ale potom s manželem ze své země uprchla (a okolnosti útěku nechce s nikým sdílet). Po příchodu do Česka žili dva roky v uprchlickém táboře, následovala mateřská dovolená a pak začala hledat práci. „Lidi odrazoval můj zdánlivě ruský přízvuk a já celé měsíce nemohla nic najít. Až jsem vzala místo uklízečky,“ vypráví dnes už suverénní češtinou Kukava. „Ethnocatering mě samozřejmě baví mnohem víc.“

Praha dnes není městem, kde by se dalo na ulici vybírat z desítek bister s etnojídlem – a před šesti lety to bylo ještě horší. První roky Ethnocateringu tak logicky provázelo plno omylů. Byznys pomohl nastartovat grant z Evropského sociálního fondu. „Za těch 300 tisíc jsme nakoupily nádobí, pronajaly si první kuchyň, základní ingredience, termoboxy. Auto jsme ale neměly, a tak jsme zpočátku vozily jídlo na akce taxíkem,“ vzpomíná Kukava. Zapojit se mohl kdokoli. Zakázky ale byly pouze nárazové a žádná z kuchařek se nemohla spolehnout, že ji práce uživí. U sporáků tak nakonec zůstaly jen tři stálé kuchařky, které mají k ruce desítku externích pomocnic. První zákazníky tvořily výhradně neziskové organizace. S přibývajícími akcemi, které zásobovaly, se ale rozkřiklo, že nabízejí „něco navíc“ – čerstvé jídlo s originální chutí a z velké části v biokvalitě. A Ethnocatering postupně získal i velké zákazníky. V současné době se pyšní ročním obratem dva a půl milionu korun, osmi desítkami pravidelných klientů, mj. ambasádou USA, O2 či různými ministerstvy. Aby si zajistily stálý příjem, začaly koláčky zásobovat také pět pražských kaváren.

„Něco navíc“ ale nabízí Ethnocatering především samotným migrantkám. Aby našly důstojnou práci, nemusejí znát dokonale češtinu (i když všechny česky mluví) ani zdejší právní systém. „Pro některé z nás, třeba kolegyni z Afghánistánu, je také výhoda, že to je pouze ženské, ,bezpečné‘ prostředí, kam je manželé bez námitek pouštějí,“ zdůrazňuje Kukava. Zisk Ethnocateringu se kromě platů kuchařek a manažerek vrací zase zpět do InBáze Berkatu. „Z peněz, které vařením vyděláme, se platí třeba výuka češtiny nebo právní servis pro migranty a programy pro děti,“ říká Kukava. 

Zakázek je čím dál víc a to povzbuzuje autorky projektu ke smělým vizím. Nedávno začaly nabízet polední menu s sebou a zvažují rozšíření o arabskou kuchyni. Nejbližším snem je plánované otevření samostatné „etnorestaurace“.