Ve víru dnešní atmosféry

„Nechci si v dnešní společenské atmosféře číst kritiku od těch novinářů, kteří za každou cenu na všechno hledí černě. Nemám zapotřebí poslouchat typické věty z našeho prostředí o tom, že ,on může, my ne‘Ę».“ Těmito slovy vysvětlil minulý týden ministr obrany Alexandr Vondra, proč nakonec odvolal svůj let vládním speciálem do Varšavy na fotbal. A není jediný, kdo mluví o „dnešní atmosféře“ jako o něčem, co nám protivně zasahuje do života. I vyhrocený spor o zbavení místopředsedkyně parlamentu Vlasty Parkanové imunity dávají mnozí politici a komentátoři za vinu „atmosféře“. Je tedy nějak nenormální, agresivní, nebezpečná? Je nejvyšší čas si tuhle věc vyjasnit.

Důvod k oslavě

Na vytváření „atmosféry“ se podílí kdekdo: určitě média, hodně ale taky vláda. Ta, v níž se Alexandr Vondra houževnatě a navzdory problémům drží, vytvořila atmosféru šetření. Opakovaně, dá se říct při každé příležitosti, nás přesvědčuje, že bez šetření a dobrého hospodaření skončíme jako Řecko. Toto varování se vryje do paměti. Přitom víme, že šetřit se dá přímo škrtáním různých výdajů, ale taky nepřímo tím, že politici jdou v jisté šetrnosti nebo zdrženlivosti příkladem. Zkrátka že si sami nedopřávají víc, než je nutné nebo než si běžně dopřávají jejich voliči. Vondra se proto těžko může divit, když v rámci téhle „atmosféry“ vyvolané jeho vládou koukají novináři „černě“ – běžným slovníkem řečeno kriticky – na jeho plán použít vládní letku na cestu za zábavou.

Nad Vondrovými nářky (mimochodem kdy tady jaký novinář psal „on může a my ne“?) se lze pousmát, kdyby skutečně nesouvisely s obecnější situací v politice. Znalci parlamentních zákrut uvádí, že nebýt „dnešní atmosféry“, poslanci by Parkanovou k trestnímu stíhání nevydali. Jiní píší o obavě z veřejného lynče nebo minimálně z atmosféry strachu, v níž se poslanci budou bát rozhodovat a začnou být unášeni veřejnými náladami.

To by možná platilo, kdybychom nevěděli, jaká atmosféra vládla ve vysokých patrech politiky doteď. Na bezpočtu příkladů do detailu popisovaných v médiích jsme viděli, jak bylo pro generace polistopadových politiků svůdné adaptovat si fundamentální pravidlo komunismu – a sice že lidé ve vysokých mocenských funkcích mají stát nad zákony. Možná to zní přehnaně, ale je to tak. I po dvaceti letech máme v parlamentu doživotní, v rámci Evropy nebývale široce pojatou imunitu, krotká policie nevyšetřovala podezřelé kšefty, politici bez komplikací dojí státní podniky, za svá rozhodnutí nechtějí nést odpovědnost, na fotbal nebo lyžovat si létají vládním letadlem a občané venku to musí tolerovat s tím, že to všechno přece tak nějak k té náročné, zodpovědné práci patří.

Pokud je tahle „atmosféra“ teď najednou zaplaťpánbůh u konce a vystřídala ji jiná, v níž se ministři a poslanci budou bát letět letadlem na fotbal nebo nevydat exministryni nikoli do kriminálu, ale běžnému policejnímu vyšetřování a hledání spravedlnosti, měli bychom se shánět po šampaňském, a ne tonout v depresi. Pokud se tu po dvaceti letech svobody konečně začne vytvářet „atmosféra“ rovnosti před zákonem, je to skvělý úspěch; skeptici si mysleli, že po komunistickém rozkladu bude na návrat k normalitě potřeba mnohem delší doba.

Ochranu pro všechny

Onou „dnešní atmosférou“ jsou ve skutečnosti vyšší nároky, které veřejnost na své zástupce v parlamentu a ve vládě začíná mít. Aby pracovali, jak mají, a nenárokovali si přitom výhody, jež politikům ve svobodné společnosti nepatří. Aby se museli policii zodpovídat stejně, jako se zodpovídají jejich voliči. A když si chtějí zaletět na fotbal do Polska, aby si vzali normálně dovolenou a normálně si koupili letenku.

Někdo tomu bude říkat populismus, jinudy však cesta ve svobodné společnosti vést nemůže. Mají poslanci váhající s vydáním Parkanové strach, že policie pracuje na politickou objednávku? Podobně se ale mohou bát podnikatelé, že za jejich trestním stíháním může stát konkurence a její úplatky policii. A neměla by se zavést speciální ochrana pro novináře, kteří přece také mohou být terčem pomsty politiků, na něž vytahují všelijaké skandály. Nebo mají poslanci pravice strach, že se justici nedá věřit? Pokud ano, je to vážná věc, kterou by měli urychleně řešit, ale pro všechny občany, ne jen pro sebe trváním na imunitě pro svou kolegyni. „Dnešní atmosféra“ si to naštěstí žádá.