Otevřený deník Jana Vladislava

Paříž dvou posledních desetiletí minulého století byla skvělé místo k odstraňování náplav utopických ideálů, náboženských dogmat, iluzí o lidech, státotvorného optimismu, vlasteneckých báchorek a ostatního haraburdí. Jeden z mnoha, kdo tuto namáhavou, ale vnitřní klid přinášející činnost rád vykonával, byl Jan Vladislav. Obzvláštní pifku měl na kolaboraci intelektuálů s mocí, ale odbočky do jiných oblastí lidské nízkosti byly dlouhé a časté. Od něj vím, že je možné mít takovou hrůzu z armády, že se do ní dá spisovatel dobrovolně naverbovat, a když přestane jeho cílům sloužit, ještě si bolestínsky povzdechnout: „Ale ten kožený kabát mi stejně nedali.“