Můj biftek a já

Ve chvíli, kdy z pekáče stoupá vůně pečeného masa, ogrilovaná zelenina září všemi barvami a v místnosti panuje nezachytitelně vzrušená atmosféra, Václav Frič zavelí: „Hlavně to nepřekombinovat.“ Mohutný, suverénně vystupující kuchař se chystá ukázat okolo stojícím lidem, jak se má připravené jídlo naskládat na talíř. Dva steaky zkušeně položí na několik kousků grilovaných cuket, paprik a rajčat, zakape pepřovou omáčkou a širokým gestem předvede hotové dílo všem před očima. „Chybí tomu něco? Nechybí,“ říká rezolutně a dvacet účastníků kurzu „přípravy hovězího masa“ rozmístěných v tréninkové kuchyni Pražského kulinářského institutu kývá hlavami. Jsou to všechno dospělí lidé, muži i ženy, a sem dohromady je svedla velká proměna, která se v Česku právě teď odehrává.

Doba rozmařilá

Jak naznačují dlouhodobé trendy ve spotřebě potravin zveřejněné před dvěma týdny Českým statistickým úřadem, naše kuchyně se za posledních pár desítek let výrazně změnila. Místo vynucené skromnosti nastoupila radost z luxusu i nepřeberného množství surovin. Tím ale proměna vztahu mezi strávníky a jídlem zdaleka nekončí. Statistiky to ještě nezachytily, ale podle všeho se právě všichni učíme, jak do spotřeby vnést kvalitu, začít si jídla více vážit a v konečném důsledku také si více vážit sebe samých.

„Vařím…