Ta podoba je pozoruhodná. Rok 1989 začal protesty v Polsku a relativně klidnou domluvou na předání části moci kritikům režimu. Pak přišla skutečná, ale nenásilná revoluce v Československu a nakonec pouliční boje s krveprolitím v Rumunsku. Arabské povstání probíhalo podobně: relativně klidná dohoda na změně moci v Tunisku, pak na káhirském „Václaváku“ vyvzdorovaná rezignace egyptského prezidenta a nakonec boje a masakr v Rumunsku arabského světa – v Libyi. Stejně jako před necelými dvaceti dvěma lety nechávají události stát své okolí v němém úžasu, co se to vlastně děje a co bude na konci toho všeho. A to je asi nejpodstatnější rys nynějších událostí na Blízkém východě.
Vření v Libyi a dalších zemích je přitom pro Východoevropany obzvlášť zajímavé. Ukazuje, jak nepoměrně složitěji a zdlouhavěji se mohly protikomunistické revoluce koncem 80. let vyvíjet. Také se ale ukazuje, že je prakticky nemožné ovládat národ, pokud on sám nechce.
Žoldáci
Diktátoři na Blízkém východě mají podstatně větší kreativitu v tom, jak se udržet u moci. Režimy v Československu nebo NDR posílaly proti demonstrantům své policisty nebo uniformované milicionáře. Ti byli na ulici dobře rozeznatelní, jasně reprezentovali nenáviděnou moc, šlo se jim snadno postavit nebo před nimi naopak utéci. V Egyptě, Libyi nebo předtím v Íránu vidíme mnohem méně přehlednou a nebezpečnější situaci. Režimy organizovaly své vlastní demonstrace…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
