Editorial: Neexistující vzpomínky

Říká se, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Na tomto pořekadle je evidentně mnohem více pravdy, než by člověk tušil. O tom, že se mnozí snaží veřejnosti vnutit dojem, že „to“ vždycky říkali a teď se ukázalo, že mají pravdu, anebo naopak, že „to“ nikdy neříkali, i když opak je pravdou, víme zřejmě všichni. Dokonce i víme, že to některým vychází. Ale že je možné člověku vnutit vzpomínku na něco ze soukromého života, co se nikdy nestalo, to už tak známé není. Jsou dokonce i případy, kdy špatně vedený výslech či práce terapeuta vedly k tomu, že si oběť napadení vsugerovala, že na ni útočil člověk, který s tím ve skutečnosti neměl nic společného. A naopak, řada pachatelů takhle unikla trestu. Kolega Ondřej Nezbeda popisuje silné i slabé stránky paměti na stranách 52–58.

Dobré vzpomínky za sebou rozhodně nenechá libyjský diktátor Kaddáfí, který si evidentně řekl, že jestli má jít do pekla, tak s ním půjde co nejvíce jeho spoluobčanů. Masakr, který ve své zemi rozpoutal, nemá obdoby. V době uzávěrky našeho časopisu se stále držel u moci, ale ztrácel jednu oblast za druhou. Věřme, že brzy přijde o kontrolu nad Libyí úplně a i tato země dostane šanci na svobodnou existenci.

Tématu se věnuje hned několik textů, například reportáž časopisu The Economist přímo z Libye, která je velmi působivá, jak dokazuje i následující úryvek: „Kaddáfího režim již padl v celé oblasti táhnoucí se 600 kilometrů podél pobřeží Středozemního moře – od egyptských hranic na západ až k městu Adždábijá. Po celé východní Libyi vznikly výbory mladých mužů revoluce ze 17. února, které se snaží zaplnit politické vakuum. Z bývalých kontrolních stanovišť zůstaly jen vypálené trosky a na hranicích se potulují bandy mladých bojovníků a dezertérů, na tričkách nápisy `Ne kmenovému systému, ne frakcionářství`, zastavují auta a žádají o darování krve.“
.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
inspirativní čtení vám přeje

ERIK TABERY