Dopisy

O TOM ROZHODUJU JÁ
RESPEKT 8/2011

Děkuji autorce za pěkný článek o bojích lidí s větrnými mlýny systému, nicméně k jednomu uvedenému příkladu bych měla i další názor.

Matěj Jungwirth má výhrady k uzpůsobení podmínek konání maturitní zkoušky, kdy mu, jakožto studentovi s vadou sluchu, není umožněno vykonávat část maturitní zkoušky z angličtiny – poslech. Matěj popisuje, že by potřeboval, aby mu „poslech“ někdo přečetl naživo. Na první pohled jasné řešení, ale problém je poněkud komplexnější.

Odezírání je velmi náročná činnost. Pokud člověk vůbec nic neslyší, tak při mluvení je na ústech „vidět“ zhruba jen 20 procent toho, co bylo řečeno, a to, co není na ústech vidět, je třeba si „domyslet“.

Tedy, kdyby studentovi někdo poslechové cvičení místo CD přehrávače přečetl nahlas, tak zde narážíme především na testologický a metodologický problém. Pokud budeme studenta s vadou sluchu testovat z „poslechu“ v rámci zkoušky z cizího jazyka, tak nebudeme testovat to nejdůležitější – jak student umí anglicky, ale budeme jej testovat z toho, jak moc a dobře slyší (ať už s pomocí sluchadel nebo bez nich) a jak odezírá. Výsledky z takto získaných dat studentovi neřeknou to nejdůležitější, tedy jak je student schopen komunikovat v angličtině.

Proto všichni studenti, kteří se k maturitní zkoušce přihlásí (dobrovolně!) jako žáci se sluchovým postižením, při testování z cizího jazyka nevykonávají poslech. Toto uzpůsobení není žádná úleva. Jde jen o testování čistě znalostí z cizího jazyka a ničeho jiného.

Tamara Kováčová,
University of Central Lancashire (International Institute for Sign Languages and Deaf Studies) a Západočeská univerzita v Plzni

DOPISY / NEČAS NENABÍZÍ SRDCE
RESPEKT 8/2011

Na rozhovor s panem Pavlem Blažkem zareagovala čtenářka Gabriela Vopatová. Spolu s ní se přimlouvám za prémii pro redaktorku Svobodovou za absolvování vysilující práce. Potud můj souhlas s názorem čtenářky na to, co pan Blažek v rozhovoru předvedl.

Nemohu však souhlasit s jejím názorem, že se Pavel Blažek vytáčí z poctivých odpovědí na opakovaně pokládané otázky a že je představitelem politiků, kteří mají lhostejný přístup k věci. Myslím si, že ODS si na své cestě z kopce pořídila svého „Jakeše“. Usuzuji tak z jeho jazykového projevu. Padá na mě hrůza, že v řadách advokátů může pracovat někdo s takovou formulační úrovní. Pokud jde o věcný obsah sdělení pana Blažka, to nebyly „vytáčky“, to se jen zrcadlilo prázdno – absence myšlenek a cílů. Závěr, který jsem si z rozhovoru učinil, je ještě pochmurnější. Volba Pavla Blažka místopředsedou ODS měla demonstrovat její úsilí o očistu od kmotrů. Demonstruje však buď to, že ti čistí, co zbyli, jsou neschopní, nebo to, že ODS řídí kmotři, kteří do vedení nastrčili někoho, kdo nemá schopnost je uhlídat.

Zdraví Jan Rýdl, Praha

SVOBODU PRO EGYPT
RESPEKT 7/2011

Kdyby Timothy Garton Ash necítil potřebu tvrdit, že vývoj v Egyptě zlikvidoval názory Samuela Huntingtona, zůstal by jeho text asi standardním slohovým cvičením. Takto však se stal účelovou skládačkou à la thèse.

Jakýkoli bližší pohled na události v Káhiře jasně prozrazuje, že tu je ve hře zcela různorodá směsice názorů a zájmů, která se slila do proudu, jenž nakonec svrhl autokratického vládce. Liberální demokratické ideje „západního“ typu byly jeho součástí, avšak rozhodně ne tou převládající. Tím hlavním, co motivovalo demonstrující davy, byla narůstající chudoba a beznaděj, že se jejich úděl kdy zlepší v době, kdy se z médií dovídali stále více o zkorumpovanosti těch nahoře.

Bez významu není ani ten drobný detail, že autokratický prezident Mubarak byl svými názory pravděpodobně mnohem blíže západním hodnotám než většina z těch, kdo ho svrhávali.

Nikdo v současnosti netuší, kam se bude další vývoj ubírat. Je však dost dobrých důvodů pro to, abychom se mohli obávat, že příští Egypt bude vůči našemu světu a jeho hodnotám nepřátelštější než ten, který jsme znali dosud. Jinými slovy tedy spíše potvrzení než popření Huntingtona.

Pokud tedy autor něco dokázal zcela nezvratně, je to skutečnost, že současný vývoj arabského/islámského světa v sobě skrývá ještě jedno nebezpečí, totiž to, že bude ideologicky zneužit samolibě se usmívajícími liberálními intelektuály ze západních univerzit.

Richard Prager, Praha