Tentokrát bez hrdinů

O Aljašce tu padnou dvě tři věty, přesto je titul novinky Jana Nováka (57) výstižný: je to území, o kterém má každý celkem jasnou představu, jenže o její realitě by si mohl udělat obrázek až tehdy, kdyby Aljašku zažil na vlastní kůži. A to se málokomu chce. Onou „Aljaškou“ je v knížce trojnásobná vražda spáchaná v afektu. Událost, kterou si tak nějak dokážeme představit i s tím krátkodobým pomatením mysli, jež potká jistého rozvozce pečiva poté, co ho šéf po šestnácti letech vyhodí z práce. Avšak teprve v Novákově převyprávění nabývá obrysů reálné hrůzy: se vší banalitou, trapností a nepochopitelností, která zločin provází. Jako bychom byli přímo na místě děje.

Novák se v knize vrací k tématu, které v osmdesátých letech zpracoval – tehdy ještě potomek emigrujících rodičů usazený v Chicagu – v podobě nerealizovaného filmového scénáře. Ten příběh příběhu z podtitulu knihy tedy znamená komentované oprašování staré látky a ohlížení se za zdroji jeho tehdejší inspirace. „Zastydím se za to, čím se teď živím, že beru lidi, které jsem znal, a vztahy, které jsem k nim měl, a rozžvýkávám je a všelijak si je přizpůsobuju svým momentálním potřebám, než je vyplivnu na papír,“ píše Novák, když líčí, které známé si vypůjčil z kulis české kolonie v Chicagu předlistopadových let, aby je oblékl do kostýmů aktérů nesmyslného masakru, o němž se dočetl v novinách.

Nesmyslnost je klíčovým motivem Aljašky. Na rozdíl od Novákovy ceněné prózy Zatím dobrý (2003) tenhle příběh nemá hrdiny. Zločin, kterého se dopustí řidič pekařského vozu, nemá opodstatnění. Nic neřeší, dokonce ani mstu, jíž by vrah dosáhl své vnitřní spravedlnosti: po svém činu je ještě víc deprivovaný. Novák se tu na jednom místě dotýká tématu, které před osmi lety rozvedl v románu o bratrech Mašínových: „Myslíš si, že hrdiny vůbec někdy jejich okolí dostatečně podpoří a ocení? – To asi těžko, protože to by hrdinové museli být obklopeni stejnými typy, jako jsou oni. Ovšem to by zase nebyli hrdinové, protože pak by se od ostatních lidí nelišili.“ Jenže tady je naopak nositel zla tím, kdo se od ostatních lidí neliší, protože jako předobraz šíleného střelce Novákovi posloužil jeden z nevýrazných návštěvníků chicagského baru. Řidičovu činu se není jak postavit, je totiž zcela nepředvídatelný a žádný hrdina by ho nedokázal zastavit, protože by na to prostě neměl čas.

Jan Novák tentokrát místo o nedoceněných frajerech napsal zprávu o obyčejných pomatencích, kteří chodí mezi námi, aniž můžeme tušit, co příští vteřinu spáchají. Ve své přesvědčivosti se zaryje pod kůži. 

JAN NOVÁK: ALJAŠKA ANEB PŘÍBĚH PŘÍBĚHU
Plus, 156 stran