Vykastrovaný Murakami

Přes dvacet let odmítal Haruki Murakami prodat práva ke zfilmování svého globálního bestselleru Norské dřevo. Japonská studia i Hollywood se přesto pokoušely s umíněným spisovatelem vyjednávat o jejich prodeji. Až v roce 2008 získal svolení k adaptaci překvapivý outsider. Vietnamský režisér žijící ve Francii Anh Hung Tran (Vůně zelené papáje, Na vertikále léta, Přicházím s deštěm) se zdál být pravou volbou pro dramaticky vypjatý příběh vztahového trojúhelníku: má reputaci autora vizuálně opojných, poeticky lyrických filmů. V tomto ohledu své pověsti dostál. Na Norské dřevo se moc hezky dívá, ale kouzlo předlohy se ztratilo někde v překladu. A problém bude hlubší než v těžké úloze francouzsky mluvícího režiséra, natáčejícího film podle vlastního scénáře v japonštině a s japonskými herci.

Víc než pop román

Syžet knihy přitom vypadá pro filmové zpracování více než atraktivně. Dvacetiletý mladík Tóru Watanabe (Kenichi Matsuyama) se musí rozhodnout mezi dvěma dívkami. Miluje Naoko (Rinko Kikuchi), labilní uzavřenou krásku, která se nepřenesla přes sebevraždu svého přítele Kizukiho a deprese ji přivedou až do luxusního sanatoria v horách. Do života se mu ale přimotá i přidrzlá, extrovertní, ale také citlivá a zranitelná Midori (Kiko Mizuhara). Tóruovi je s Midori dobře, ale pořád ho to táhne za Naoko s vidinou, že může pomoci poslepovat její nemocnou duši. Atraktivní je i evokace Tokia šedesátých let, v němž mladí lidé prožívají svá soukromá dramata v kulisách studentských bouří v ulicích.

Román sám rozhodně není pouhým pop románem, sázejícím na otevřené sexuální scény, jak ho nespravedlivě hodnotí někteří kritici. Má rafinovanou strukturu. Všechny postavy se vztahují nějakým způsobem k Tóruově cestě za dospělostí. Zachycením tápání hlavního hrdiny a jeho hledání místa v pokryteckém světě se román dá přirovnat k Salingerově knize Kdo chytá v žitě nebo Fitzgeraldovu Velkému Gatsbymu, na něhož se ostatně v knize několikrát odkazuje.

Režisér se ale chytil do pasti, které se nemohl vyhnout, když se po dohodě s Murakamim rozhodl zachovat co největší obsahovou věrnost předloze. Jenže do stotřicetiminutové stopáže nenacpete všechny motivy z třísetstránkové knihy, i kdybyste byl génius. Anh Hung Tran se o to pokusil, a tak už mu nezbyl prostor na věrohodné prokreslení postav, natož na to, aby se mu podařilo zachovat myšlenkovou komplexnost knihy. Nejhůře tu psychologickou kastraci odnesly právě Midori a Naočina důvěrnice ze sanatoria Reiko (Reika Kirishima), která má ve finále románu důležitou katarzní scénu. Ta ale ve filmu vyznívá značně rozpačitě, protože scénář nám nepřibližuje Reičinu minulost.

Snaha vtěsnat do filmu co nejvíc dějových peripetií má za výsledek, že jde většinou o jejich velmi zkratkovité útržky, aby si je příznivci mohli odškrtnout ze seznamu. Norské dřevo přitom stojí hlavně na vnitřních monolozích a úvahách hlavního hrdiny. Ty však režisér nedokázal filmovým jazykem adekvátně vyjádřit.

Citlivost k věcem

Tato recenze by neměla být poznamenána syndromem fanouška, posedlého podrobným srovnáváním knihy a filmu. A tak je Anh Hung Tranovi potřeba přiznat, že umí vytvořit působivou melancholickou atmosféru. Tempo snímku určují dlouhé záběry s pomalými jízdami kamery, která často ulpívá na detailech tváří herců nebo se opájí dokonalými kompozicemi kouzelně zbarvené krajiny. Soustředí se na vystižení bolesti a rozervanosti hrdinů. Pro japonskou kulturu je klíčový výraz „mono no aware“, termín překládaný jako „citlivost k věcem“. Hraniční duševní stavy a emoce se v rámci této estetické tradice často zvýrazňují pomocí řádění přírodních živlů. Proto za okny tokijského bytu padají zlověstné provazy deště, proto se na pláni poblíž sanatoria, kde psychicky nevypočitatelná Naoko řeší s Tóruem svůj podivný vztah, prohání vítr o velikosti menšího orkánu.

Podstatné je, že celý film tak vyznívá mnohem víc „emo“ než kniha, v níž Murakami potenciální patetické momenty shazuje lakonickým stylem a suchým humorem. Režisér tak svým stylem míří do cílové skupiny 15–20 let, její zástupce ale na druhou stranu nejspíš odradí velmi pozvolným vyprávěním. Snímek zkrátka stojí na půl cesty: neuspokojí ani fanoušky románu, ani ty, kdo ho nečetli. Natočit filmovou adaptaci, která se alespoň vyrovná knižnímu předobrazu, se podaří tak sotva v jednom ze sta případů. Anh Hung Tran bohužel rozšířil početné zástupy těch, kterým se to nepovedlo.