Záhadné Slunce
Naše mateřská hvězda byla po miliony let spolehlivým dodavatelem energie, dárkyní života. Pro technickou civilizaci, která na Zemi vznikla v posledních desetiletích, však Slunce představuje hrozbu, jejíž existenci si zpravidla vůbec neuvědomujeme. Je tedy zneklidňující, že se v poslední době Slunce chová podivným způsobem.
Prvního září 1859 zaměřil britský astronom Richard Carrington svůj dalekohled na Slunce a obraz z objektivu promítl na bílou plochu. Spatřil tak povrch hvězdy a na něm neobvykle velký shluk tmavých skvrn. Sluneční skvrny, tehdy již dobře známý jev, jej neudivily, překvapující byly jejich rozměry. A také to, co uviděl vzápětí: dva jasné výšlehy bílého světla v okolí skvrn, které se postupně zjasňovaly a nabývaly ledvinovitého tvaru, až zhruba po několika minutách zeslábly a zmizely.
Následujícího dne před rozbřeskem se na pozemské obloze roztančily pásy rudé, zelené a fialové barvy. Polární záře byla vidět i na Kubě, Jamajce nebo Havaji, tedy výjimečně blízko rovníku. Zlatokopové ve Skalnatých horách vstávali a chystali se do práce, neboť se domnívali, že již začíná svítat. Ale nezůstalo jen u strhujícího přírodního divadla: od sloupů telegrafního vedení odletovaly jiskry a šokovaným operátorům začal v některých případech hořet v rukou papír, na který se tiskly depeše. A co bylo snad ještě podivnější: telegraf fungoval, dokonce i když jej odpojili od zdrojů elektrického proudu. I pak umožňoval posílání zpráv.
Obrovská sluneční erupce, k jaké podle odhadů dochází tak jednou za 500 let, tehdy nezpůsobila větší škody. Rozkolísala sice telegraf, a vyvolala tak jistý chaos v dálkové komunikaci, tehdejší civilizace však nebyla ještě závislá na složitých elektrických sítích a komplikovaných…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
