Umění přežít

Motorka zastavuje u klubu Exodus v centru Monrovie. Temnou, prašnou uličkou duní africký pop a hlouček lidí před vchodem fascinovaně zírá na patnáctiletého mládence s kloboukem na hlavě. Jen tak, sám pro sebe, tu předvádí perfektně nacvičenou měsíční chůzi Michaela Jacksona.

Exodus je oblíbený klub liberijské mládeže a kamarád nás sem vzal, abychom viděli, jak se baví lidé v zemi,známé Evropanům jen jako místo utrpení. Kvůli čtrnáctileté válce, během níž zemřel každý dvanáctý Liberijec, tedy 250 tisíc lidí. Kvůli dětským vojákům, kteří tu ještě před osmi lety stříleli kolem sebe. A také kvůli videu z roku 1990, na němž povstalci uřezávají uši zajatému diktátorovi, který nechce vyzradit čísla svých zahraničních kont.

Před barem Exodus se studenti oblečení v nových dresech Realu Madrid a Barcelony opírají o auto, na kterém je napsaný slogan „Ukončete hlad v Libérii“. Uvnitř spolu desítky sebevědomých prostitutek vášnivě tančí na rozlitém pivě a dotírají na hosty. „Mámu i tátu zastřelili během bojů o město, vyšli jen krátce na ulici, bylo mi deset, bratrovi čtyři,“ říká u dveří sirotek s prázdnýma očima v roztrhaném oblečení, který s bratrem přežívá v jedné z válečných ruin v centru města. Jsou tu i bývalí dětští vojáci z různých milicí. Oběti, jež bude navždy brzdit válečná minulost, stojí na jednom parketu se studenty, kteří mají ztělesňovat budoucnost. Objímají se, tančí, žertují, hádají se, perou se. Společně se baví životem – bez ohledu na to, že podle OSN žijí v 162. nejchudší zemi světa (ze 169 měřených).

Exodus je noční odpovědí na otázku, jež nás sem přivedla: jak se vzpamatovává země, která se propadla na naprosté dno? Je to teprve osm let, co v Libérii skončila jedna z nejničivějších afrických válek, jež probíhala v letech 1989 až 2003.

Krutá minulost zemi neopustila, společnost se s ní sžila – a to i v těch nejvyšších patrech. Řada bývalých vojevůdců za vládu i za opozici zasedá v parlamentu. Nejviditelnější z nich je Prince Johnson – muž, na jehož příkaz se před jednadvaceti lety odehrálo zmíněné řezání uší. „Ďábel mě tehdy ošálil. Odpusťte mi a volte mě,“ vysvětloval letos v říjnu své zločiny z prvních let občanské války a kandidoval na prezidenta. V prvním kole skončil třetí a byl to on, kdo před druhým kolem, jež se konalo předminulý týden, podpořil čerstvou držitelku Nobelovy ceny míru Ellen Johnson-Sirleafovou. Definitivně tak rozhodl o jejím znovuzvolení (opozice se rozhodla druhé kolo bojkotovat). Žena s pověstí odpovědné „mámy Afriky“, jež v Libérii udržela mír, byla zvolena díky muži, který zde válku rozpoutával. „Žádný politik starší 45 let není nevinný,“ komentuje to Zubin Cooper, mladý intelektuál, jenž studoval v Americe, válku prožil v Libérii a prezidentce pomáhal s volební kampaní. „Ani demokratické Německo se po druhé světové válce neobešlo bez lidí, kteří pracovali v nacistickém aparátu.“

Zpět na ulici před klubem Exodus začíná pršet. Hustěji a hustěji. Kapky nahlas buší do plechových střech, pod kterými se teď všichni skryli. Až na našeho řidiče motorky, jež tu slouží jako taxíky a nejčastěji je řídí bývalí bojovníci. V lijáku začíná tančit. Světlo z baru osvětluje jeho figuru zahalenou ve starém vaťáku a s přilbou na hlavě. Muž se vlní jak postava z video­klipu. Po chvíli se přidává jiný řidič a oba souměrně tančí v rychle se rozrůstajících kalužích vody. Pak je konec. První z tanečníků nasedne na svou Yamahu, prudce vystartuje, zvedne přední kolo a rozjede se do tmy.

Jdu hlasovat, nestřílejte

Poválečná Libérie se nepoznává snadno. Bedekry popisují a mapují skoro celou planetu, ale téměř čtyřmilionovou zemi na západě Afriky zatím vynechaly – kromě třiceti zběžných stránek v průvodci pro celou západní Afriku. Místo na mapy je proto nutné spolehnout se na síť Facebooku, kde se přes kamarády a známé dají sehnat kontakty kdekoli na světě, i v Libérii. Ty pak se znalostí věci řeknou, jak je to s návštěvou míst, od kterých Evropané odrazují.

„Cestování do jiných částí země než do hlavního města je z bezpečnostního hlediska vysoce rizikové,“ píše se na stránkách českého ministerstva zahraničí. „Zbláznili jste se? Na dva dny zapadnete v bahně a okradou vás,“ varují před cestou do odlehlejších provincií zahraniční policisté OSN v Monrovii. „Žádný strach, klidně jeďte až na sever. V taxíku bude na vaše poměry trochu těsno – vedle řidiče sedí dva lidi, vzadu čtyři –, ale za deset hodin tam budete,“ vyvrací obavy při monrovijském setkání novíliberijští přátelé z Facebooku. Cesta na sever, do míst, kde před deseti lety občanská válka zuřila nejvíce, je podle nich zcela bezpečná.

Takže nakonec na tržišti dvě hodiny čekáme, než se taxík úplně naplní, a vyrážíme. Za oknem se ještě chvilku promítají originální jména podniků v Monrovii. Mihne se dřevěná budka s názvem „Obchodní centrum Zhroucený stát“, kde se prodávají základní potraviny. „Čerpací stanice Boží dar“, kde prodavači sedí vedle sklenic naplněných benzinem, které pak s pomocí trychtýře přelévají do nádrží automobilů. Vidět je kreativita, jíž se daří i v nejhorších podmínkách. Před oprýskanou budovou několik mužů tluče hřebíky do starých, neohoblovaných prken, které už dříve sloužily jinému účelu. Výsledek jejich práce stojí ve výmolech na kraji vozovky a je překvapivě majestátní: hnědou kůží potažená křesla a gauče.

Taxík zastavuje u policejního zátarasu. Řidič bere do ruky pár drobných a předává je policistům. Vrací se do auta a jede dál. „To jste mu dával úplatek?“ ptáme se. Odpovědí je ticho a trochu nesmělý úsměv všech spolucestujících. „Korupce?“ Už přikyvují hlavou a smějí se hlasitěji. Při dalším policejním zátarasu dává úředníkům peníze i jeden spolucestující. „Nechtěli je po mně, ale dal jsem jim,“ vysvětluje. „Většinou si říkají jen řidičům, ale mně teď zbyly nějaké drobné navíc, tak proč bych jim něco nepřihodil.“

Uplácení se zvláště během války stalo normou každodenního chování, bez níž v zemi nebylo možné žít. Bývalý diktátor Charles Taylor v jednu chvíli přestal platit policisty i učitele – měli si svou mzdu od lidí vybrat sami (charismatický a prý výjimečně inteligentní Taylor spolu s Princem Johnsonem v roce 1989 povstal proti předchozímu diktátorovi, po mírové dohodě v roce 1997 zvítězil v prezidentských volbách, dnes se zpovídá u soudu v Haagu ze zločinů proti lidskosti a v Libérii je překvapivě velmi populární).

Městečka v celé zemi jsou nyní polepená plakáty s nápisy, jako je tento: „Za korupci půjdeš do vězení a to uškodí tvé rodině.“ Ale v praxi se jimi mnoho lidí zatím neřídí – učitelé, lékaři, soudci i policisté podle neustálých stížností Liberijců pořád považují menší úplatek za samozřejmost.

Úplatkářské historky z taxíku dokládají jedno: společenský rozvrat trval v Libérii tak dlouho, že se dvě generace naučily žít podle jeho pravidel a změna těchto norem potrvá delší čas. Lidé se naučí přežít, i když se řád úplně zhroutí – jen jejich nové návyky mohou být překážkou, až se země bude chtít ze dna zvednout. Ve srovnání s jinými africkými zeměmi nebývalá četnost vzdělávacích plakátů nasvědčuje, že se to netýká jen korupce: „Ženy si zaslouží respekt, ne rány“, „Zastavte hromadné znásilňování – mohla by to být vaše sestra nebo dcera“ stojí na plakátech podél cesty na sever. A taky: „Hlasovací lístky místo kulek“.

Přivedla nás sem láska

Během dlouhé jízdy v taxíku čteme v knize dobrodružný příběh: moderní dějiny Libérie. Začínají 6. února 1820, kdy z New Yorku vyplula loď s 88 osvobozenými otroky na palubě. Směr: západní Afrika. „Začal řetěz událostí, který mě oddělil od většiny černochů ve Spojených státech i od většiny černochů v Africe,“ píše o tom dni v knize The House at Sugar Beach: in Search of a Lost African Childhood (Dům na Cukrové pláži: Hledání ztraceného afrického dětství) potomkyně jednoho z těchto otroků, novinářka Helene Cooperová.

Na lodi byli i mulatské děti otrokářů a otrokyň a cestu celé lodi na kontinent afrických předků platili bohatí bělošští džentlmeni z Americké kolonizační společnosti. Patřili k nim idealisté, kteří chtěli odčinit křivdu a vrátit bývalé otroky do skutečného „domova“, ale i muži, kteří se chtěli zbavit nepohodlných svobodných černochů. Báli se, že by mohli inspirovat k povstání ty, kdo na americkém Jihu pořád dřeli v zajetí. V dalších letech a desetiletích se k prvním osadníkům přidávají tisíce dalších, později pozvání přijímají i někteří osvobození otroci z Karibiku. 

Stopy amerického původu 88 „otců poutníků“jsou v Libérii všude. Těžko srozumitelná liberijská angličtina vychází z dialektů amerického Jihu počátku 19. století. Monrovia se jmenuje po pátém americkém prezidentovi Jamesi Monroeovi. Dodnes v ní leží ulice pojmenované po bývalých otrokářích.

Afroameričané před 190 lety u západoafrických břehů přistáli s Biblí a křížem v ruce, oděni do americké dobové módy. Brzy donutilijednoho z nedůvěřivých místních náčelníků, aby jim prodal ostrov Providence Island a přilehlé území, kde se dnes rozkládá liberijské hlavní město,a v následujících desetiletích si v bojích a šikovným využitím konfliktů mezi místními náčelníky podmanili území ve vnitrozemí.

Vznikla tak první černošská republika. V jejím erbu se objevila loď plavící se k břehům, kde rostou vysoké palmy. „Přivedla nás sem láska ke svobodě,“ píše se nad obrázkem. Národním mýtem se stalo, že Libérie je jednou ze dvou afrických zemí, které nikdy nebyly kolonizované. Ve skutečnosti ji jen neovládli Evropané, ale de facto stejnými způsoby si ji podmanili osvobození Afroameričané. I je charakterizovalo arogantní a bezohledné chování k domorodcům a snaha vymýtit jejich „barbarské“ tradice a kulty.

Potomci otroků se provdávali a ženili mezi sebou a vytvořili uzavřenou aristokratickou třídu, která Libérii vládla až do roku 1980. Studovali na špičkových univerzitách v USA. Trávili dovolené ve Švýcarsku. Žili v osadách u pobřeží Atlantského oceánu, odkud to pro ně bylo – symbolicky řečeno – blíže do New Yorku než do nehostinného vnitrozemí. Devadesát pět procent zbylého domorodého obyvatelstva živořilo v chudobě srovnatelné se zbytkem Afriky. Za 164 let nezávislosti z jejich řad pocházel jediný prezident – diktátor Samuel Doe, který v roce 1990 s uřezanýma ušima vykrvácel ve vaně Prince Johnsona.

Tato mocenská nerovnost byla příčinou nenávisti, která se hromadila pod povrchem zdánlivě ospalé, stabilně působící Libérie. Vybuchla převratem roku 1980, za nímž ale stála i část elity nesouhlasící s mírným odklonem tehdejšívlády prezidenta Tolbertaod proamerické zahraniční politiky.

Helene Cooperová, dnes redaktorka The New York Times, s matkoupo puči v roce 1980 utekla ze země. Brzy po převratu se začaly naplno probouzet etnické nesnášenlivosti ve vnitrozemí. Útěk bohaté elity podlomil hospodářství, novým vládcům chybělo vzdělání a administrativní zkušenosti. Ze zahraničí do Libérie začaly proudit zbraně a peníze různým povstalcům, kteří se chtěli zbavit diktatury Samuela Doea (na počátku financování frakce Charlese Taylora stála i Ellen Johnson-Sirleafová, která ve vládě svržené v roce 1980 zastávala post ministryně financí).

V různých částech země paralelně probíhaly boje, jejichž přesné motivy a podoby se všude mírně lišily. Postupně se naprosto zhroutil veřejný řád. Libérie skončila tak, jak by to před 35 lety, v dětství Helene Cooperové, nikdo nepředvídal. A jedním z dědictví tohoto rozvratu je armáda bývalých bojovníků, které je těžké vrátit do běžného života.

Ještě o mně uslyšíte

„Chodil jsem do školy, když mi zabili tátu,“ vzpomíná Arthur na rok 1990, kdy mu bylo deset let, „neměli jsme na jídlo, tak jsem začal bojovat taky.“ Arthur se přidal k jednotkám Charlese Taylora, které zabily jeho otce. Byly prý nejsilnější. Vypráví nám to v ulicíchVoinjamy, hlavního města severní provincie Lofa, kam jsme po deseti hodinách z Monrovie dojeli.

V ruce drží předvolební plakát s nápisem „Unie bývalých bojovníků podporuje CDC“, tedy opoziční Kongres za demokratickou změnu. Dělá tu kampaň pro její dva vůdce, kteří mají přijet dnes večer. Winston Tubman, absolvent Cambridge a Harvardu a bývalý vysoký úředník OSN v Somálsku a v Bosně, a George Weah, původem z chudinského slumu, nejlepší fotbalista Afriky 20. století a držitel Zlatého míče pro nejlepšího fotbalistu světa za rok 1995.

Dvaatřicetiletý Arthur kvůli průstřelu kulhá na pravou nohu. Patří k desítkám tisíc Liberijců, kteří místo dětských a pubertálních dobrodružství válčili se skutečným kalašnikovem v ruce. Děti tvořili až 40 procent bojových jednotek. Některé se přidávaly dobrovolně – patřit k nějakým milicím bylo v době bezpráví nejlepší zárukou jídla i bezpečnosti. Jiné se přidaly z donucení – třeba když rebelové nebo vládní vojska přepadli školu a unesli každého, kdo mohl bojovat.

„Když boje na chvíli přestaly, tak jsem pomáhal trhovcům, žebral jsem, nakládal jsem zboží v přístavu. Pak to začalo znovu a já se vrátil k Taylorovi,“ vzpomíná Arthur na polovinu devadesátých let, „další bývalí bojovníci stáli na korbě auta, poznali mě a zavolali, ať jdu s nimi. Tak jsem šel. Dostal jsem rýži a nějaké peníze.“

Arthur po definitivním konci války v roce 2003 prošel několikatýdenním školením pro bývalé vojáky, kde se naučil zedničit. Během období sucha si vydělává na stavbách, během období dešťů vypomáhá na trhu, žebrá a půjčuje si od kamarádů. „Kdyby mi někdo zaplatil, tak bych šel bojovat znovu. Většina mých kamarádů taky. Za války bylo líp,“ říká.

Neexistuje žádný průzkum mapující, co dnes bývalí dětští vojáci dělají a co si myslí. Většina prý řídí motorky nebo pomáhá na trhu. V zemi chybějí sociologické studie, data a jakékoli průzkumy veřejného mínění. Vede to k tomu, že Liberijci mají poměrně málo přesných informací o vlastní zemi a snadno se šíří různé fámy. Nikdo tedy neví, kolik lidí by jako Arthur začalo znovu bojovat. Jen je všeobecně známo, že by nebylo drahé je zmobilizovat a že celé 14 let trvající běsnění v roce 1989 začala jen skupina několika desítek ozbrojenců. Liberijci si nebudou moci být jistí mírem, dokud tu budou tisíce chudých mužů, kteří se v dětství naučili zabíjet.

Volby v poválečných zemích jako je Libérie tedy nejsou jen momentem, kdy se možná vymění vládnoucí garnitury. Jsou obdobím, kdy se lidé modlí za mír, za to, aby snížený práh násilí a politické vášně nevedly k nové válce. Je to vyhrocená nejistota, která během hlasování provází velkou část dnešní Afriky. Je to nejistota dějin, jež z Evropy zmizela.

Těsně po setmění vjíždí do Voinjamy Weahův černý hummer. Obklopuje ho dav fanoušků. Motorkáři troubí. Společně se sunou k malému hotelu. „Pojďte na pódium, pojďte, ať vidíte,“ křičí na nás, jediné bělochy v davu, jeden bodyguard. Bývalý útočník AC Milán přichází na scénu. „Muya, muya!“ (Do toho!) křičí dav. Weah jde nejprve k nám a podává nám ruku. Pak mává fanouškům, děkuje jim. V těchto volbách nejde o programy. Opozice se liší hlavně tím, že se chce více soustředit na mladé lidi. Hodlá také upřednostňovat absolventy místních univerzit před navrátilci z elitních amerických kampusů, které prezidentka láká do země. Věří jejich expertize, nabízí jim nejlepší místa. „Jsou zkorumpovaní a ty ukradené peníze vyvezou do zahraničí. To už je lepší, když je zkorumpovaný někdo místní a ty peníze zůstanou v zemi,“ říkají na ulici běžně fandové opozice. Program ale prakticky nikdo neřeší. Jde o střet osobností. A také o schopnost naklonit si voliče v oblastech, kde číst a psát umí desetina lidí, malými dárky. Sešitem s obrázky kandidátů, tričkem se snímkem Winstona Tubmana, igelitovým sáčkem s fotkou prezidentky. George Weah je po celodenní cestě unavený, a tak jde bez většího proslovu do baru. Každý se může přidat, slavit do noci a popíjet s jeho bodyguardy.

V baru se dáváme do řeči se zamlklým, bystře vypadajícím mužem z ochranky. „Bojoval jsem od svých dvanácti. Přidal jsem se k Taylorovidobrovolně, rodiče byli vzdělaní a nesouhlasili s tím. Ale bylo to v těch podmínkách nejlepší rozhodnutí, i pro ně. Nikdo si je už netroufl šikanovat,“ vypráví muž, který prý už sedm let chrání George Weaha. Když se v polovině devadesátých let na chvíli přestalo bojovat a otevřely se univerzity, tak v Monrovii krátce studoval inženýrství. Poté se vrátil k Taylorovi. „Školili mě v džungli, Ukrajinci, Američané, Jihoafričané. Dostal jsem se do elitní Antiteroristické jednotky,“ vzpomíná.

Zbraně prý složil díky výzvě bývalého fotbalisty, který se prý jako jediný politik skutečně stará o osud bývalých válečníků a mluví s nimi. Žádnému jinému bývalí bojovnícinevěří. Prezidentce vyčítá to samé, co řada mladých příznivců opozice: že ji osud mladých nezaměstnaných mužů nezajímá a pracuje hlavně ve prospěch přátel z americko-liberijské elity.

Bodyguard chce jako jeho kamarádi získat od Weaha stipendium a studovat v Americe – teorii urovnávání konfliktů. Zkušenost velitele Taylorovy jednotky prý bude užitečná. Ale to vše až po volbách. „Až když vyhrajeme – a my vyhrajeme. Když ne, tak výsledky neuznáme. Volební komise stejně není nezávislá, zahraniční pozorovatelé taky fandí prezidentce,“ říká a jeho slova ilustrují nejistotu, která se vznáší nad předvolební Libérií. „Minule jsme je uznali jen proto, že nás o to požádal Weah, chtěl za každou cenu mír. Tentokrát ho neposlechneme. Plán už máme připravený. Ještě o mně uslyšíte,“ tvrdí ochránce. Předminulý týden nakonec opozice bojkotovala druhé kolo voleb, v němž by zřejmě prohrála. Chce, aby druhý mandát prezidentky byl co nejslabší. V Monrovii se střílelo, ale liberijští přátelé si myslí, že dlouhá cest k míru bude zatím pokračovat.

Oliver cizím nevěří

Už po prvních krocích se tělo začíná potit. Kráčíme po úzkých stezkách vyšlapaných v buši. Slunce nesvítí, ale vysiluje dusno a vysoká vlhkost vzduchu. Směřujeme do vesnic u hranic s Guineou, několik desítek kilometrů na západ od Voinjamy. Za životem, který je nejdále z dohledu centrální vlády.

Změť lesních stezek znají jen místní. Provází nás mladý muž z nedaleké vesnice, odkud pochází rodina jednoho našeho monrovijského kontaktu ze „spřátelené sítě“ na Facebooku. Průvodce si na cestu ze své hliněné chýše vzal sváteční oblečení – bílé tenisky, dres londýnské Chelsea, nové džíny.

Stezka vede lesem vysokých palem, kolem polí s rýží, maniokem, ananasem a papájou. Každou chvílí přeskakujeme vyšlapanou stezku, po které proudí tisíce mravenců. Je pátek, a tak nás předcházejí děti, jež se na víkend pěšky vracejí z 15 kilometrů vzdálené školy. Tašky si nesou na hlavě.

Před setměním vycházíme do vesnice Fasawulu. Domky a chýše jsou rozeseté na malém pahorku, žije v nich několik stovek lidí. Brzy zapadne slunce, a proto zde musíme přespat. Na liberijském venkově nejsou hotýlky, ubytovny či penziony, turismus tu neexistuje. Poutník se musí představit náčelníkovi, vysvětlit cíl své cesty a požádat o nocleh.

„Jaká je vaše mise?“ ptá se Oliver, který ze starších mužů ve Fasawuluhovoří nejlépe anglicky. „Proč jste přišli?“ opakuje před zraky všech vesničanů, kteří se už vrátili ze svých polí v džungli. Oliverovi nestačí odpověď, že jsme turisté a novináři, kteří přišli poznat Libérii. Chce vidět pasy. Otvírá je na stránce s liberijským vízem, kterou pomalu ukazuje ostatním. „Máte svolení naší vlády, takže tu jste vítáni,“ říká na závěr přátelské, ale nedůvěřivé půlhodinové diskuse. „Člověk nejde nic poznávat bez účelu. To poznání pak k něčemu slouží. Doufáme, že ještě zjistíme, jaká je vaše skutečná mise,“ dodává na závěr Oliver.

Náčelník po uvítacím ceremoniálu ukáže na vesničana, který hostovi uvolní pokoj ve svém domku. Vybral si právě Olivera. Večer se pak s naším hostitelempod hvězdami bavíme o Fasawulu. Vypráví o dětech, které musely bojovat a teď se sem vrátily a v míru farmaří. „Usekli jednomu hlavu a druhému ji dali do ruky. Ten se jen třásl. Proboha, to jsme tady viděli,“ vypráví historky z války, které působí jak scény z nejděsivějších hororů. Pak se opije palmovým vínem a odchází. Na odchodu v místním jazyce říká sousedům, že jsme určitě přišli zkoumat nerosty ukryté v protější hoře a nepřinese to nic dobrého.

„Rozumím jejich strachu,“ říká večer ve Fasawulu Robert, mladý muž z Monrovie, který tady na severu čtyři roky pracuje a přišel nás navštívit, „ta nedůvěra se rozšířila během války, po všech těch zkušenostech, nerosty se staly prokletím, protože o ně rebelové bojovali.“ Robert je pastorem a pomáhá s opravou vesnice, jež byla během války vypálená. Tak jako z celého okresu odtud lidé utekli za hranice do Guineje. „Válka změnila chování lidí. Mladší ztratili respekt ke starším. Muži se začali každý den opíjet. V uprchlických táborech se lidé naučili dostávat věci bez práce a očekávají to i teď,“ vypráví Robert. Po válce se prý ve vesnicích také definitivně prosadilo křesťanství – tajná společenství, která se svými magickými rituály přežila desítky let křesťanských misií, údajně válka zlomila. 

„Muži pijí o něco méně a dost mladých lidí se hodně snaží,“ říká Robert o mírových časecha chválí i tolik kritizovanou vládu. Vděčný je za málo: za to, že se na prašné cestě zase dá i v období dešťů dostat do okresu; že jsou v některých vesnicích malá zdravotní střediska (i když se část peněz na léky ztrácí v kapse provin­čních byrokratů); že je zase bezplatná základní škola (i když si učitelé sami žákům říkají o menší úplatky). „Skoro 90 procent lidí tady neumí číst a psát. Během války vlastně celá generace nechodila pořádně do školy, chybí tu generace učitelů. Rychlé řešení neexistuje,“ vysvětluje ještě před rozloučením Robert. Potkáváme v Libérii řadu lidí, jako je on. Zapáleně hovoří o potenciálu země a vrhají se celou energií do práce, která nepřinese rychlé výsledky. Oni jsou tím řešením.

Miluju svůj život

Naděje je vidět v ulicích. Nedávno zničené silnice jsou zase pokryté asfaltem. Motory prorezlých aut sice někdy „chcípnou“ uprostřed provozu a řidič musí vystoupit a začít opravovat. Jindy mají díru v podvozku, skrze niž je vidět na vozovku. Ale je jich více a dopravní zácpy delší – i tak může vypadat bohatnutí. Do země pomalu přicházejí i větší investoři. Ropná společnost Chevron u pobřeží zkoumá ložiska ropy. Ocelářský gigant ArcelorMittal znovu otevřel doly na železnou rudu a největší přístav v zemi. Přicházejí i další těžaři a jejich odvody na daních snad brzy pocítí i nespokojení chudí lidé.

Ti vnímají výhody míru, ale stěžují si, že základní potraviny jsou dražší než za války. Osmdesát pět procent Liberijců je podle evropských standardů nezaměstnaných. Nemají prakticky žádnou šanci na stálé zaměstnání, nedostávají žádné dávky. Jejich schopnost přežít z drobného pouličního obchodu je tou největší záhadou a zázrakemLibérie.

Naposledy se jdeme projít centrem Monrovie. Nakazit se náladou města, které přežilo nejhorší válečné běsy. Z jedné temné vlhké uličky se ozývá pravidelné klapání. Nad kalužemi vody si několik mužů postavilo stolek s psacím strojem a zákazníkům za poplatek vyplňují formuláře. Pokrok je ale nezastavitelný. Pár metrů za nimi nad stejnými kalužemi sedí mladší kolegové, kteří si na svých stolcích zapnuli laptopy a tiskárny poháněné generátorem.

A celým tím ruchem se proplétá mládenec tlačící zednické kolečko, na kterém jsou naskládané kazety a cédéčka. Vpředu na korbě je připevněný starý reproduktor, jehož tóny mají lákat a vábit zákazníky. Unavený prodavač má skloněnou hlavu a jde pomalu centrem města, zatímco z jeho pojízdného stánku se line hit současné Libérie od jamajského zpěváka Demarca: „Miluju svůj život! Miluju svůj život! Miluju svůj život!“

Cesta byla částečně financována evropským projektem „Football for Development“, viz. www.fotbalprorozvoj.org.