Český velikán Magor

Před sedmdesáti lety se narodil Ivan Martin Jirous. Při této příležitosti odemykáme profil, který vznikl nedlouho po jeho smrti (Jirous zemřel 9. listopadu 2011).

Fotky vlasatého, ošuntělého Ivana Jirouse, které minulý týden po jeho nečekané smrti dominovaly titulním stranám českých deníků, možná v leckom vzbuzují pochyby, zda tohle skutečně má být jedna z nejvýznamnějších postav české novodobé historie. Tady je příběh, který to vysvětluje.

Na koberci s Padrtou

Píše se rok 1960 a v Humpolci na Vysočině žije šestnáctiletý obrýlený mladík, který se nápadně odlišuje od svého okolí. Oblečený v černých manšestrácích a roláku vyráží s psacím strojem v tašce za město do staré rozvaliny zvané Brancourov, kde kdysi stála jakási tvrz a ještě dříve prý pohanské pohřebiště a kde on nyní v tichu neúnavně přepisuje díla světových literárních klasiků. Třeba téměř celé dílo Kafky. Opisy v té době velmi těžko přístupné literatury pak rozdává známým. Na humpoleckém gymnáziu, kam dochází, má za sebou založení recesistického sdružení spolužáků Výbor pro pobuřování veřejnosti a po škole se také ví, že když do Humpolce zavítali z rozhlasu natočit něco o místní mládeži, Ivan Jirous jim do mikrofonu prohodil, že v Humpolci je „hrozná nuda a náměstí má tvar čtverce, takže se ani nedá chodit dokola“.

Psát o tom, jak zvládal školu, nemá moc smysl. Jirous tehdy všechny kolem sebe přesvědčuje, jak je ve svém intelektuálním vývoji napřed. „Velmi brzy upoutal mou pozornost svými neobyčejně nadprůměrnými znalostmi a zájmem,“ vzpomíná jeho gymnaziální učitelka češtiny Hana Komrsová. „Taky chtěl diskutovat, ověřovat si své názory, konfrontovat je s někým. V té chvíli jsem si uvědomila, že nesmím zklamat jeho důvěru, musím být dobrým oponentem a to znamenalo studovat všechny dostupné materiály, což na začátku šedesátých let v malém městě nebyl nijak snadný úkol.“

Kromě opisování Kafky s sebou Jirous na Brancourov nosí velké tenké sešity, do kterých si zeleným inkoustem zapisuje básně svých oblíbených básníků. S několika přáteli se schází po večerech, poslouchají vážnou hudbu, popíjejí víno, Ivan recituje ze svých sešitů a vypráví o básnících, které stojí za to znát. Od většiny spolužáků se v té době liší i svojí rodinnou zkušeností: sestra jeho matky, teta Finka, se začátkem padesátých let stala obětí vykonstruovaného stalinského procesu a je odsouzena na deset let vězení (polovinu si odseděla). Ivan později vzpomínal, jak matka jemu a sestře přešívala oblečení po tetě a za ušetřené peníze posílali balíky do vězení.

Na prahu šedesátých let šestnáctiletý Ivan objevuje další zásadní zdroj informací o světě, jemuž se právě učí rozumět. Tehdy se od své sestry Zorky – malířky – dozvídá, že v Praze žije jeho o patnáct let starší bratranec Jiří Padrta, k němuž by se měl rozhodně vypravit. Padrta pracoval jako redaktor v časopise Výtvarná práce, doma měl knihovnu plnou výborných knih, například v té době nedostupných výtvarných monografií, které si přivezl z cesty na Expo 1958 v Bruselu.

Sklepní byt Padrtových na pražské Zvonařce patřil v tehdejší intelektuálně zaškrcené Praze k nemnoha ostrůvkům kulturního dění. Pro omezený okruh přátel a s nutnou konspirací na ochranu před zájmem politické policie se tu pořádaly večery s poslechem vážné hudby, četby poezie a debatami o umění. „O politice se moc nemluvilo, spíš o hudbě a literatuře,“ vypráví Lída Padrtová, manželka dnes již zesnulého Jiřího. „Leželi jsme na zemi a poslouchali Stravinského, jehož desky manžel přivezl z Paříže.“ Příbuzensky spřízněný gymnazista má do této společnosti dveře otevřené a s úžasem zjišťuje, že se tu scházejí lidé, o nichž dosud jen s obdivem četl nebo slýchal, jako básníci Milan Macourek, Jiří Kolář či Věra Linhartová. „Na Ivana vzpomínám jako na něžného, citlivého tvora s velmi dobrými vyjadřovacími schopnostmi,“ vzpomíná Lída Padrtová. „Velmi se mu u nás zalíbilo, chodil si půjčovat knihy a vážnou hudbu. Právě můj muž ho pak nasměroval na studium kunsthistorie.“

V těchto letech se nestříhám

Přijímačky na dějiny umění sice Jirous zvládl bez potíží, podle tehdejšího zvyku ale musel napřed na rok do výroby, a tak zamířil zpět na Vysočinu. Nastoupil na půl roku jako topič do tiskárny a pak na stavbu dřevokombinátu na Šumavě. Na brigádě se tam poté seznamuje se spolužačkou a svojí budoucí manželkou Věrou a vzniká jedna z nejvýraznějších dvojic pražských kulturních kruhů druhé poloviny šedesátých let.

„Po roce 1963 už byla odvážnější atmosféra,“ popsala dobovou atmosféru Věra Jirousová (dodejme, že Věra Jirousová zemřela náhle letos v únoru). „Lidi už se nescházeli jen za dveřmi bytů.“ Hniloba padesátých let byla pryč, časy horlivého opisování knih pro Ivana skončily, v Praze se konečně začínalo něco dít. Jako kontaktní místa začínají fungovat hospody. V jedné z nich – U Křižovníků na Starém Městě – vznikla z kroužku mladých, neformálně uvažujících lidí kolem výtvarníků Jana Stehlíka a Karla Nepraše tzv. Křižovnická škola, přátelský spolek vyznavačů moderního umění a drsného, černého humoru.

Oficiálně byl tehdy Ivan studentem filozofické fakulty, moc se tam ale neobjevoval. Kromě debat u Křižovníků začíná také psát. Jiří Padrta mu nabídl místo spolupracovníka Výtvarné práce a Jirous tam píše své první recenze. Jsou zhruba dva roky do pražského jara, Ivan stále ještě nosí krátké vlasy a poslouchá téměř výhradně vážnou hudbu. I když jen doma, chodit na koncerty mu připadalo snobské. V té době ale také poznává hudbu Beatles a vzpomíná, jak silně na něho jejich hudba zapůsobila. „Poznal jsem, že jde o víc než muziku. Byli jsme svědky zrodu něčeho silného,“ říká Jirous. „Nicméně jsem setrvával v názoru, že český bigbít je sentimentální odvar a blbost.“

Zvrat nastal po návštěvě koncertu české kapely The Primitives Group. Hráli například Franka Zappu, který Jirousovi učaroval, především si ale dávali záležet na vizuální stránce koncertů. Hráli v maskách, na pódiu planuly ohně, což bylo tehdy něco nevídaného. „Byl tím unesený. Mával sakem nad hlavou a ztratil při tom doklady,“ vzpomíná kytarista Primitives Pepa Janíček, na něhož Jirous už tehdy zapůsobil jako podmanivý debatér. „Přišel za námi hned po koncertě. Byl tehdy nabitý ze školy, v hlavě se mu míchaly umělecké směry. Popisoval a definoval věci, které jsme my vnímali spíš pocitově.“

Ivan s Věrou (tehdy už manželé), fotografem Janem Ságlem a jeho manželkou výtvarnicí Zorkou Ságlovou (Jirousovou sestrou) sestavili umělecký tým, který začal pro Primitives vymýšlet výtvarnou stránku jejich vystoupení. Výsledkem této práce byl například koncert nazvaný Ptačí svátek, kdy podlahu v legendárním smíchovském Music F klubu pokryli peřím a u vchodu stála ve vitríně nahá dívka rovněž celá oblepená peřím – pro pražskou mládež probírající se teprve ze dvou desítek let svazáckých košil kulturní šok.

Někdy v roce 67 jde Jirous s novými kamarády z bigbeatu na pivo a je svědkem, jak číšník odmítá prodat pivo „máničkám“ – tedy těm, kteří mají dlouhé vlasy. „Udělal jsem šílený kravál a donutil vrchního, aby jim nalil. Ten den jsem se přestal stříhat, protože jsem se rozhodl, že se s těmito lidmi budu identifikovat.“

Rovnou do vrátnice

Rok šedesát osm nechává Jirouse poměrně chladným. Je mu dvacet čtyři let, stále ještě dochází na fakultu, píše články do Výtvarné práce, spolupracuje s Primitives a hodně času tráví tím, že jezdí s Věrou do parku u zámku Průhonice pytlačit okouny pro volavku, kterou si tehdy pořídili. Rozruch kolem společenských změn nesdílí, úmyslně nepodepisuje žádné politické prohlášení. „Dva tisíce slov bylo psáno z komunistických reformních pozic a nechtěl jsem s tím mít nic společného,“ popisuje své pocity s tím, že celý osmašedesátý považovali spíš za habaďůru bolševiků. Na několik měsíců i s volavkou dokonce odjíždí na Slovensko do hor. Tam je také zastihla zpráva o ruské okupaci.

Rok po invazi sice Jirous ještě odpromoval, profesionální kariéra se ale rozplývala před očima. „Ivan byl skvělý, nadaný kunsthistorik, okupace na něj ale měla velmi demoralizující vliv,“ uvedla k tomuto období později Věra Jirousová.

„Skončili jsme školu a za normálních okolností měla přijít práce. Jenže najednou nešlo dělat nic. Měli jsme nějaké nabídky odejít do zahraničí – do muzea v Tel Avivu nebo do galerie pro východní umění do Düsseldorfu. Když jsme se tu ale rozhodli zůstat, tak pro nás byla jediná cesta – věnovat se neoficiálnímu umění.“ Po škole ještě stačil Jiří Padrta zaměstnat Jirouse u sebe v redakci. Už začátkem sedmdesátých let ale Výtvarná práce stejně jako všechny další umělecké časopisy končí státním zákazem a rozpuštěním redakce.

Je jaro 1971 a pro celou zemi začíná jedna z nejpotupnějších epizod její historie. Věra Jirousová padá z Ústavu dějin a umění na místo řadové knihovnice. Ivan místo teoretika umění či kurátora výstav v Národní galerii šel rovnou dělat hlídače do její vrátnice.

Česko na začátku sedmdesátých let nebyla pro svobodně, kriticky smýšlející lidi příliš přívětivá země. Veškeré kořínky spontánního života jako časopisy, kluby, byly bez debat zahubeny. Dělat profesionálně muziku znamenalo složit režimní zkoušky z hraní, projít ideologickým kurzem, nechat si cenzorem odsouhlasit texty písní, změnit si anglický název na český a ostříhat si vlasy. To poslední komunisty zvlášť uhranulo. Mládenci s dlouhými vlasy se stali veřejným nepřítelem, režim je považoval za symbol „západní buržoazní dekadence“. Takže „máničky“ nebyly pouštěny do kin, restaurací, na výstavy. Byly vyhazovány ze škol.

Na středních školách učitelé běžně stavěli kluky do pozoru a kontrolovali zátylky. Kdo se vzpěčoval, musel s rodiči k řediteli, a když mu ani to nenapravilo hlavu, hrozil vyhazov. „V první polovině sedmdesátých let bylo všude plno hajzlíků, kteří se s máničkami snažili vyvolat spor a pak na ně zavolali policajty,“ říká Věra Jirousová. Celé Československo bylo ponurým prostředím a už jen potkat v hospodě spřízněnou duši a moci otevřeně o poměrech mluvit, bylo pro mnohé osvobozující. Opravdový život se opět stáhl do bytů, kde se svobodomyslní lidé schází, přespávají, debatují, pijí.

V té době už Ivan Jirous, kvůli svým bláznivým, často opileckým kouskům známý spíš pod přezdívkou Magor, patří k předním postavám pražské nezávislé scény. Do značné míry opouští svět výtvarného umění a po rozpadu Primitives Group se stává manažerem a uměleckým vedoucím kapely Plastic People of the Universe. „Plastici hráli proti Primitives příšerně. Ale kapela v sobě měla ohromný náboj,“ řekl později Jirous. „Myslel jsem, že by koncerty Plastiků mohly být centrem, na něž by se nabalila valná část slušných lidí. Ohnisko, kolem kterého by se mohli tito lidé sdružovat. Médium rockové hudby mi připadalo k tomuto účelu maximálně příhodné.“ V té době už jej sleduje tajná policie. „Estébáci nesnášeli, když se začaly propojovat okruhy lidí,“ prohlásil Jirous později. „O to jsme se právě snažili – co nejvíce lidí spojit, kontaktovat. StB měla naopak zájem, aby lidé byli co nejvíce izolováni. Snaha propojit intelektuály s rockery bylo to, co je na mně a Věře iritovalo.“

Vyneste Hybnera, spalte Hrabala

Hlavním pojítkem rozdílných „okruhů“ byl sám Jirous, povahou i schopnostmi přirozený vůdce. Přitom na začátku sedmdesátých let byli v Praze minimálně dva takoví lidé: kromě Jirouse ještě výtvarník Milan Knížák, donedávna šéf Národní galerie. Na rozdíl od teoretika umění Jirouse Knížák výtvarné umění dělal. Navíc sestavil a vedl sdružení zvané Aktuál, v jehož rámci vznikala také velmi nekonvenční a přitom velmi dobrá muzika. Také Knížák měl vlasy do pasu, vymýšlel zajímavé kousky a strhával lidi kolem sebe energií. Po svém třetím soudním stíhání se však stáhnul a pracoval jen na svých vlastních uměleckých projektech.

Kolem Jirouse ale vznikla životaschopná komunita, i když dost odlišná od společnosti, na jakou byl zvyklý ze svých návštěv u Padrtů nebo z hospody U Křižovníků. „Až na pár výjimek měli všichni jen základní vzdělání, a tak jsem se jim začal trochu věnovat,“ vysvětloval později. Jak takové „věnování se“ vypadalo, vzpomíná jeden z Plastiků – Pepa Janíček: „Scházeli jsme se každou sobotu v Magorově bytě, kde nám dával základní přednášky o umění. Přitom jsme chodili se džbánkem pro pivo. Většinou jsem u toho usnul a probudil se, až když byla o půlnoci hotová polívka.“ Jirous ale nebyl jediný, kdo mladé vlasatce dovzdělával. Filozof a psycholog Jiří Němec, další klíčová osobnost československého intelektuálního podzemí, sepsal stránkový seznam základních knih, které by měl člověk přečíst, a pro zájemce vedl přednášky ze základů filozofie a teologie.

Právě velký byt rodiny Němcových v Ječné ulici patřil k hlavním centrům tehdejšího života undergroundu. Neustále byl plný lidí, dělaly se zmiňované přednášky, hrála muzika, lidé se před venkovní jednolitou šedí zachraňovali ve vzájemné pospolitosti na častých večírcích s alkoholem. Účastníky tohoto dění spojoval značně záporný postoj k režimu a jeho „přisluhovačům“.

Pamětníci uvádějí například historku, kdy se v bytě objevil na nějaké oslavě i mim Boris Hybner, který krátce předtím vystoupil v bolševické televizi. Jirous ho proto vyzval, aby vypadnul. Hybner odmítl, a tak Magor ihned sestavil pracovní skupinu, která mima vynesla čtyři patra až na ulici. Anebo jiná věc – jeden z nejobdivovanějších a nejmilovanějších spisovatelů té doby, Bohumil Hrabal, napsal počátkem sedmdesátých let ve snaze získat od bolševiků povolení k publikaci svých knih „sebekritiku“ do nejhorších režimních novin Tvorba; Jirous s přáteli pak jako výraz znechucení a rozchodu uspořádali happening a na něm demonstrativně spálili několik Hrabalových knih.

Jirous měl zkrátka velmi jasné představy, co je slušné a co ne, a „nakazil“ tím i ostatní. Plastici chtěli zpočátku hrát profesionálně a k přehrávkám se přihlásili. Jirous byl ale proti jakýmkoli ústupkům à la stříhání vlasů nebo škrty v textech, skupinu o tom přesvědčil a ta samozřejmě povolení hrát nedostala.

Magor se pak sám ujímá role manažera a v čase, kdy všichni trpí depresí, že nejde dělat nic, začíná pořádat koncerty a hudební festivaly – hledá sály, rozdává pozvánky, dojednává autobus na odvoz. Obvykle přemlouvá nějakou pobočku jediné povolené „mládežnické“ organizace – Socialistického svazu mládeže, ať propůjčí potřebné razítko a oficiálně koncert „pokryje“.

Pomocí jednoduchých letáků nebo šeptandy po pražských hospodách se pak šíří místo a čas koncertu. A když pak StB vytlačí Plastiky i z tohoto okraje, zahájí Magor etapu svateb: pod záminkou něčího sňatku uspořádá koncert kdesi na venkově jako uzavřenou svatební oslavu. Magor tyto pochody na utajené místo nazve podle husitských poutí „cestou na hory“. A jak vzpomíná Pepa Janíček: „Hodně důležité bylo, že se Jirous všude představoval jako organizátor a bral všechny průsery na sebe. Ostatní se tak za něj mohli schovat.“

Je to nutné

To, že nešlo o nějaké tápání bezprizorních lidí, ale o promyšlenou taktiku, ukazuje dnes Jirousova zřejmě nejdůležitější písemná práce nazvaná Zpráva o třetím českém hudebním obrození, v níž v roce 1975 shrnul svoji strategii nulového kompromisu.

Poprvé v ní také na papíře a ve vší jasnosti nabídl alternativu k zažité cestě nekonečných kompromisů s trapným a odpudivým, ale tak úspěšně korumpujícím husákovským režimem. „Je lepší nehrát vůbec, než hrát hudbu, která nepramení z hudebníkova vlastního přesvědčení. Je lepší nehrát vůbec, než hrát to, co si přeje establishment. A i takhle je to řečeno přespříliš mírně. Není to lepší, je to nutné.

Toto vzdání se všeho, na něž musí být v dnešní situaci kdykoliv připraven každý, kdo chce být umělcem, je základní podmínkou předcházející veškeré veřejné konání ve sféře ducha. Jakmile je totiž učiněn první ústupek, ať pod pokryteckou omluvou nebo poctivým dojmem, že na tom nezáleží, je ztraceno vše. Jakmile položí ďábel (který dnes mluví ústy establishmentu) první podmínku, přistřihněte si vlasy, jenom tak trošku, a budete moci hrát, je třeba říci ne. Jakmile ďábel řekne – změňte si název a budete moci hrát dál to, co hrajete, je třeba říci – ne, nebudeme tedy hrát.“

Nutno dodat, že přijetí nebylo jednoznačné ani mezi umělci, kteří měli podobné vidění světa. Asi nejznámější je kritika hudebníka, později také signatáře Charty 77 Mikoláše Chadimy, který Jirousovu Zprávu komentuje ve své samizdatové knize sepsané v osmdesátých letech. Chadimovi vadila úmyslná cesta do uměleckého podzemí. „Izolovat se od širšího publika je nesmysl a každá kapela by se měla snažit hrát legálně pro co nejvíc lidí. Pouze v undergroundu by měly hrát kapely, kterým opravdu jiná možnost nezbývala,“ napsal Chadima. Na adresu nulových ústupků pak píše: „Proč se klidně na přehrávky neostříhat, vlasy dorostou (tedy ne že bych to někdy udělal, stačilo vlasy schovat), proč si klidně nezměnit název, proč nehrát na přehrávkách pro porotu stravitelnější repertoár? Důležité je přece to, co se hraje na koncertech.“

Jirous Zprávu napsal ve skleníku parku v Měšicích u Prahy, kde tehdy jako pomocná síla pracoval a také bydlel. Sepsal ji, jak bylo tehdy obvyklé – a také patřičně nebezpečné, neboť na takovou činnost se vztahoval komunistický zákon o „šíření protisocialistické podvratné literatury“ – na starém psacím stroji v několika průklepákových kopiích, z nichž jedna došla do Tigridova Svědectví, kde pak byla publikovaná. Ostatní kopie se šířily z ruky do ruky po známých.

Jirousovi čtenáři obvykle vyznění jeho ideologických textů vnímali v širším pohledu – jako jakýsi recept, který se dal vlastně použít i jinde než jen v přístupu k umění. Kdo chtěl, mohl si jeho slova vzít jako celkovou životní filozofii tehdejších let. „V době, kdy naše generace teprve brala rozum, byla už normalizace v plném proudu. Kultura undergroundu pro nás zprostředkovala kontakt s jinak obtížně dostupným světem svobodného myšlení a svobodně myslících lidí. Tím výrazně ovlivnila vytváření hodnotových postojů pro život. Ivan Jirous má na tom svůj klíčový podíl,“ říká bývalý člen bankovní rady ČNB Pavel Racocha. Podobně vzpomíná na tehdejší dobu diplomat, bývalý lékař a příznivec Plastiků Antonín Hradilek. „Obdivoval jsem vytrvalost, se kterou dokáže uplatnit své nadání a vědomosti. Stal se tím zdrojem naděje pro několik generací a patří k velikánům naší doby.“

V teplácích

V jedné věci se ovšem Magorova Zpráva fatálně a naprosto mýlila. Vůči režimu hájila heslo – „Vy nechcete nás, my nechceme vás“, jenže režim nic takového ani v nejmenším nepřijal. Na lidi kolem undergroundu pohlížel jako na politické hnutí, a tudíž jako na nepřátele.

Začátkem 70. let se ale StB ještě spíš rozkoukává a rozmýšlí strategii, jak proti vlasatým vyznavačům podzemní kultury zasáhnout. Tvrdá 50. léta byla pryč, uvolnění 60. let také a nikdo si přesně nedokázal představit, jak dlouhé období temna přijde.

Tajná bezpečnost partu kolem Plastiků sledovala, první vězení ale s děním kolem Plastiků přímo nesouviselo. Jirous si jednoho večera s přáteli – překladatelem a budoucím primátorem Prahy Jaroslavem Kořánem, budoucím šéfem pražské židovské obce Jiřím Daníčkem a Eugenem Brikciusem – vyšel na pivo. V opici pak vykřikovali urážky na okupanty a bolševiky a Jirous roztrhal zuby Rudé právo. Přítomný vysloužilý major StB zavolal policii a trojice putovala do vězení s tresty od osmi měsíců až do roku a půl. Včetně Daníčka, který nejdivočejší chvíle prospal na stole anebo se procházel venku. Soudce ale prohlásil, že ho odsuzuje za to, že se stýká s takovou společností.

První kriminál strávil Jirous kopáním kanalizace v Lounech. „Jednou šel kolem kamarád ze sezení u Padrtů,“ popisoval později. „Netroufl jsem si na něj zavolat. Snažil jsem se ho fixovat pohledem, ale minul mě. Stejně by mě asi nepoznal. Byl jsem ostříhaný dohola, v hadrech, na hlavě mi seděla muklovská čepice. Byl to šílený okamžik, kdy si člověk uvědomil tu hrozivou propast mezi oběma světy. Ještě navíc jsem měl blbé brýle, slepené náplastí, které mi v jednom kuse padaly do výkopu, ruce do krve rozedrané, mráz, zima a pocit, že jsem v pekle.“ Kamarádka z mládí Jarmila Neomytková vzpomíná na Jirousův následný příjezd do Humpolce. „Přijel z kriminálu za svojí matkou a vypadal hrozně. Měl sešívanou pusu a vymlácené zuby, na sobě tepláky. Bylo to hrozné, tak jemný člověk.“

Po návratu z kriminálu se stala zásadní věc: Jirous se seznamuje s Václavem Havlem. Shodou okolností i Havel tehdy napsal jeden ze svých zásadních textů – známý dopis prezidentu Husákovi. Magor pustil Havlovi Plastiky a přesvědčil ho, že underground není jen parta nezajímavých opilců, ale důležitý zárodek svobodného myšlení. Význam tohoto kroku se ukázal už o několik měsíců později, kdy hlavní postavy undergroundu včetně Magora zatkla tajná policie a hodlala s nimi uspořádat exemplární proces.

Plastikům se pak dostalo zastání právě jen od Havla a dalších disidentů. V srpnu 1976 putoval z Prahy dopis německému spisovateli Heinrichu Böllovi s žádostí o solidaritu pro „skupinu hudebníků postavených před soud“. Dopis podepsal národní umělec Jaroslav Seifert, dramatik Václav Havel, spisovatelé Pavel Kohout a Ivan Klíma, filozofové Karel Kosík a Jan Patočka, literární historik Václav Černý. O čtyři měsíce později z tohoto vzedmutí občanské odvahy a solidarity vznikla Charta 77. Proces proti undergroundu vyvolal nebývalou vlnu mezinárodního zájmu a komunisté od plánovaných vysokých trestů pro vlasatce raději upustili. Nejvyšší trest dostal Jirous – rok a půl těžkého žaláře. 

Písně labutí

Z vězení vyšel v roce 1977 a za pouhý měsíc tam putoval na rok a půl zase. Za „výtržnictví“, řečeno ve slangu normalizátorů. Skutečným důvodem byla tehdy jeho improvizovaná řeč na zahájení jedné výstavy. „Pravděpodobně sedím za to, že režim ve mně bytostně cítí osobu nepřátelskou, to znamená osobu, která zná jeho pravou dimenzi a která se proti ní bouří celou svou bytostí,“ prohlásil později.

V tvrdých letech po Chartě se policie snaží jakékoli zárodky Jirousem „nakažených“ komunit bez milosti zlikvidovat. Viktor Parkán, dnes úředník na ministerstvu vnitra, jezdil na utajované koncerty od začátku 70. let, blíže se ale k partě kolem Plastiků dostal až po svém podpisu Charty 77, kdy tlak policie semkl komunitu více dohromady. Tehdy se Parkán odstěhoval s manželkou a dětmi a ještě s jednou rodinou do starého domu – bývalé hospody za Litoměřicemi.

Časem za nimi začali jezdit kamarádi z undergroundu, hrála se muzika, probíhaly filozofické přednášky Jana Sokola, pátera Zvěřiny či Zdeňka Pince. Ani ne po roce od nastěhování ale přišla z úřadů obsílka – bezpochyby zinscenovaná Státní bezpečností, že se dům musí kvůli bezpečnému projíždění autobusů zbourat. „Byl to naprosto absurdní důvod, kolem vedla prázdná silnička třetí třídy. Nechali jsme si vypracovat soudní posudek, který vyzněl jasně pro nás, stejně nám ale dům vyvlastnili a den po vystěhování nechali zbourat,“ říká Parkán.

Když pak StB zapálila soukromý dům v severočeských Kerharticích poté, co v něm Plastici odehráli koncert, „veřejná“ vystoupení kapely končí docela. To už ale po celém Česku vznikají další skupiny, které si říkají underground, pořádají neoficiální koncerty po vesnických sálech a jejichž členové znají Jirouse jen z četby nebo hospodského vyprávění. Komunitu podzemní kultury tehdy Magor posiloval už převážně jako legenda, neboť vzhledem k represi StB nemohl nic konkrétního dělat.

„Osobně jsem ho nepoznal. Pro mě byl ale tehdy symbolem neutuchající touhy po svobodě,“ říká o Jirousovi bývalá mánička a návštěvník undergroundových koncertů a bytových seminářů, bývalý místopředseda ODS Miroslav Beneš. „Příslušníkům tehdejší ztracené generace dal filozofickou náplň, nasměroval a posunul je k jiným hodnotám než pouhé životní destrukci. Chápali jsme ho jako ideologického vůdce, který v nás objevuje touhu po poznání něčeho pozitivního.“

Po návratu z třetího kriminálu se Jirous hned zapojil do činnosti čerstvého samizdatového časopisu Vokno, který začíná tehdy vycházet v úžasném nákladu několika set kusů. Mimochodem prvního po poušti sedmdesátých let. Ale státní moc jako by opravdu chtěla svého zásadního odpůrce zlikvidovat. Po osmnácti měsících na svobodě je za vydávání Vokna znovu zatčen a jako „obzvlášť nebezpečný recidivista“ odsouzen na tři a půl roku do nejtěžšího tuzemského vězení ve Valdicích.

Na cele je s padesátkou vězňů, většinou vrahů. Pracoval jako pecíř – a také na cigaretové papírky napsal sbírku básní. Tu pak jeden ze spoluvězňů, chartista a vydavatel samizdatů Jiří Gruntorád vynesl smotanou do kuličky v puse ven a u svého soudního přelíčení již předal dlouhým polibkem Daně Němcové. Magor je ještě za mřížemi, když jeho valdické Labutí písně vydává vedle zdejšího samizdatu Revolver Revue i jedno z exilových nakladatelství.

Po propuštění z Valdic následuje dvouletý tzv. ochranný dohled, kdy se Jirous musí každý den chodit hlásit na policii. Tento čas tráví se svojí druhou manželkou Juliánou a dcerami ve Staré Říši na Vysočině. Už po roce skončení ochranného dohledu je ale opět zatčen a odsouzen na rok a půl za „útok na státní orgán“, neboť spoluručil za pravost podpisů pod peticí odsuzující smrt Pavla Wonky. Dvacátého pátého listopadu 1989 mu prezident Husák pod tlakem revoluce zbytek trestu promíjí.

Mezi Magorovými přáteli se během 90. let mluvilo o tom, že člověk jako on by měl dostat státní vyznamenání. Bývalý prezident, Jirousův kamarád Václav Havel k tomu dnes říká: „Samozřejmě mě napadlo, že by mohl vyznamenání dostat, mnozí mi to navrhovali, mnozí mi to naopak rozmlouvali a ve mně se svářely argumenty pro a proti. Nechť se tedy tyto argumenty sváří dál v duších mých následovníků.“