Hovoří Evropa

Jeho cesta se zdála přesně nalinkovaná, na střední škole ho víc než holky zajímala matematika, vyhrával olympiády ve fyzice a bez přijímacích zkoušek se dostal na proslulý „matfyz“. Jenže těsně před nástupem náhodou listoval seznamem všech možných studijních oborů a do oka mu padl předmět arabistika-orientalistika. Tehdy samozřejmě netušil, že právě zahlédl zlomový moment svého života, který ho jednou dovede až do centrály evropských diplomatů. Ta vznikla teď na konci roku a Jan Šnaidauf (31) je v ní vůbec prvním zástupcem české diplomacie.

Salam alejkum, Evropo

Jan Šnaidauf si v posledních letech nikde ani pořádně nevybalil kufry. Během studií arabštiny absolvoval stáže v Evropském parlamentu, pobýval v Káhiře, v Berlíně, ve Washingtonu a v Londýně, pak pracoval na ministerstvu zahraničních věcí v Praze, odtud se ale už po roce stěhoval do Bruselu na pozici referenta v Generálním sekretariátu Rady EU. Jeho agendou se stala Svatá země. Připravoval znění evropských deklarací k problematice Izraele a Jordánska, organizoval setkání blízkovýchodních elit se špičkami EU nebo třeba odpovídal na otázky poslancům, kteří chtěli vědět, jak rada pomůže tomu či onomu palestinskému rebelovi zatčenému izraelskými úřady.

Cestu k úspěchu mu dláždily znalosti arabštiny, vysokoškolský titul z Londýna získaný díky ročnímu stipendiu britské ambasády a zkušenosti z práce pro neziskovou sféru. Každá příčka na kariérním žebříku však přibyla spíš „náhodou“ než po promyšlených krocích. Zcela to platí i pro poslední skok do nové diplomatické služby kontinentu, kam Jan Šnaidauf 1. ledna automaticky přešel ze své pozice v Radě EU a kde bude mít na starost podobné věci jako doposud. „Měl jsem rád bruselské stáže, bylo vzrušující pozorovat mozek, kde se dělá evropská politika, vidět, jak konkrétní lidé jednají třeba o Temelínu nebo rozhodují, jak velké musí být kurníky,“ vzpomíná Jan Šnaidauf na pocity ze studentských let. Dnes je on sám součástí tohoto rozpínajícího se „mozku“ a sedí tam, kde se bude formulovat jednotný evropský postoj ke světu.

Evropské razítko do pasu

Ještě před relativně nemnoha lety si to dokázal představit jen velký snílek, ale dnes je to tu: společná evropská zahraniční politika dostává pod taktovkou evropské ministryně zahraničí Catherine Ashtonové konkrétní obrysy. Na 140 místech světa (v hlavních městech států i při organizacích typu OSN nebo Africké unie) se stávající zastoupení Evropské komise na přelomu roku změnila v nové ambasády s evropskou vlajkou.

Nepočítáme-li přímé odpůrce odmítající sám fakt evropského propojení, existuje na význam diplomatické služby EU dvojí pohled. Optimisté se radují, že náš kontinent bude na mezinárodním poli silnější, když bude mluvit jedním hlasem, zatímco pesimisté říkají, že je to sice hezká myšlenka, ale v praxi nebude fungovat. Podle pesimistů totiž hrozí, že členské země EU ve snaze ušetřit přesunou na bedra unijních ambasád svoje konzulární záležitosti, zatímco politická rozhodnutí si nechají ve svých rukou – a z velvyslanectví pod modrožlutými hvězdami se stane pouze byrokratický kolos na rozdávání razítek zbloudilým Evropanům.

Podle představ tvůrců by evropská diplomacie měla vypadat následovně. Dejme tomu, že třeba v Iráku právě sestaví vládu nebo že v Bělorusku zase pozatýkají představitele opozice. Šéf tamního evropského zastoupení sezve k jednomu stolu diplomaty všech zemí EU, které mají na místě svou vlastní ambasádu. Pokud se všichni společně domluví na jednom stanovisku, tak ho půjde evropský diplomat za sedmadvacítku tlumočit elitám hostitelského státu. A pokud bude nějaký stát rozhodně proti, evropský diplomat prostě nikam nepůjde a společný hlas se bude ve spolupráci se členskými zeměmi snažit hledat centrála v Bruselu. Unijní zástupci budou zastupovat i ty země, které na místě ambasádu nemají.

Asi se bez větších třenic shodneme, že Írán nemůže mít jaderné zbraně a že není dobré zavírat a mlátit opozici. Ale u postoje k Izraeli nebo v obchodních vztazích s Čínou či Ruskem už bude těžší najít konsenzus. V těchto zemích tedy politické vyjednávání pravděpodobně zůstane dál bilaterální záležitostí. „Zároveň bude třeba pro členské státy výhodné, aby nedodržování lidských práv kritizovala Evropská unie. Má to větší váhu a nezatěžuje to třeba bilaterální obchodní vztahy,“ říká Jakub Kulhánek z Asociace pro mezinárodní otázky.

Úřad Catherine Ashtonové by se ovšem mohl dobře prosadit i v jiné než lidskoprávní agendě. Na rozdíl od dosavadního zahraničněpolitického reprezentanta EU Javiera Solany bude mít totiž přístup k finančním zdrojům, a dá se tedy počítat s tím, že díky balíku peněz se především v rozvojových zemích stanou evropské delegace pro hostitele zajímavějším partnerem než malé národní ambasády.

Oficiální česká pozice ke vzniku společné diplomacie EU je v tuto chvíli vyčkávací a počítá s tím, že směr evropské zahraniční politiky se novým systémem nezmění. „Musíme počkat na rozjezd nové struktury, ale v zásadě je to jako parník, na jehož kormidle je 27 rukojetí a každá ruka se snaží otočit kormidlo podle vlastní představy. I když britská nebo německá ruka je silnější než ruka česká, i nadále může kdokoli zatáhnout za brzdu,“ říká ředitel odboru společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU na ministerstvu zahraničí Jaroslav Kurfürst. Nicméně také on vidí už teď dvě jasné výhody. „Existuje jedno telefonní číslo, kam může kdokoli ze světa zavolat, když bude chtít mluvit s Evropou. Navíc se unijní politiku nebudou muset každého půl roku učit noví lidí z předsednictví, “ shrnuje Kurfürst.

Vedle ambasád po světě bude evropskou politiku tvořit tisíc lidí v bruselské centrále, celkem má v systému pracovat až sedm tisíc lidí. Dvě třetiny z nich přejdou automaticky ze svých dosavadních pozic v Evropské komisi nebo v Radě, podobně jako Jan Šnaidauf, a třetina přijde přímo ze členských států. A protože se o zahraniční politice bude centrálně rozhodovat na takzvaném evropském ministerstvu zahraničních věcí, je pro každý stát dobré mít tam co nejvíc „svých lidí“ – už jen pro přehled o tom, co se děje. Například Češi ale ve výběrových konkurzech zatím moc úspěšní nebyli.

Hledáme české spojky

Přesný seznam Čechů v nové evropské diplomatické službě zatím není k dispozici. Ale už se ví, že v nejvyšších patrech jsme neuspěli. Na seznamu 29 šéfů ambasád žádní Češi nejsou. I když tři z devíti českých diplomatů navržených pražským ministerstvem se dostali do nejužšího kola, nakonec je předběhli bývalý bulharský a irský premiér nebo někdejší slovenský ministr zahraničí.

Ačkoli ministerstvo oficiálně považuje za pozitivní, že se naši lidé v tak velké konkurenci dostali do posledního kola, dají se formulovat základní důvody neúspěchu českých diplomatů na nejvyšších pozicích. Mozaika se skládá z nedostatečných znalostí francouzštiny, špatné strategie ministerstva a negativního dozvuku našeho předsednictví. Východoevropské země se na několika místech samy vyřadily navzájem tím, že na základě své transformační zkušenosti usilovaly o stejné posty – především v bývalém sovětském bloku.

Absencí našich lidí přicházíme o část vlivu na evropské dění. Oficiálně jsou diplomaté vyslanci Evropské unie a nesmějí stranit žádnému státu, veřejným tajemstvím nicméně je, že fungují jako informační kanál pro národní vlády. Stát takto může dostat třeba avízo, co se bude projednávat, a pro svou pozici si proto může připravit lepší argumenty. „Když je někde Čech, lépe rozumí našim postojům. Nemusíme mu například vysvětlovat, z čeho pramení náš pozitivní vztah k USA,“ říká Kurfürst. Lidé z ministerstva proto prohlašují, že dostat do evropské diplomacie co nejvíce Čechů je v současné době prioritou. Šance ještě je. Evropská centrála pro zahraniční politiku bude do roku 2013 nabírat další stovky zaměstnanců.