Editorial: Bohatí a odpovědní

Na podobné zážitky se nezapomíná. V americkém městě Denver jsem v rámci jedné studijní cesty navštívil centrum pro lidi bez domova, kde jsem měl spolu s dalšími Evropany celý den pomáhat. A kromě zážitku, že přátelé ze Západu neumějí ručně mýt nádobí, přibyl ještě jeden a cennější. Do šatny přicházeli mladí, luxusně oblečení lidé, kteří se za chvíli měnili v údržbáře, kuchaře, uklízeče – zkrátka ve vše, co bylo potřeba. Se zájmem jsem si s jedním z nich popovídal.

Šlo o syna z bohaté rodiny místní honorace. Mladý muž navštěvoval střední školu a chystal se na vysokou. Od rodičů dostával nadstandardní kapesné, ale ne jen tak samozřejmě. Musel si vybrat místo, kde by ve volném čase pomáhal potřebným. Otec mu prý řekl, že si musí uvědomit na jedné straně to, jaké štěstí ho potkalo, když je z movité rodiny. Ale zároveň by měl mít stále na paměti, že jsou lidé, kteří takové štěstí neměli a je třeba jim pomáhat.

Stejně tak ho prý rodiče vzali na vysokou školu, kterou absolvovali a jíž posílají finanční dary. Podobná cesta byla i do nemocnice, kde se narodil a kterou rodiče také podporují.

Shrnuto – mladý muž si měl uvědomit, že velké bohatství přináší také odpovědnost a nutnost myslet na to, jak se o peníze dělit i s těmi, kdo to potřebují. Nejde o žádný příkaz, daně či povinnost. Prostě to ti lidé tak cítí.

Už delší dobu se podobný systém rozjíždí i u nás. Různé nadační fondy mají velké společnosti, ale i jednotlivci, kteří pomáhají financovat vzdělávání mládeže, kulturní projekty, ochranu životního prostředí či organizace bojující s korupcí.

Dnes a denně čteme příklady lidí, kteří se trapným způsobem obohacují na úkor druhých. Nedávno to velmi plasticky popsaly Hospodářské noviny na pražském politikovi ODS Filipu Dvořákovi, jemuž by už slušný člověk neměl podat ruku.

Stejně tak je ale nutné si všímat těch, kteří dosáhli svého bohatství výhradně svou pílí, a co víc, ještě se zisky nakládají společensky odpovědně. I to je tvář Česka. Můžete si o ní přečíst v článku Tomáše Sachera na str. 37–39.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
inspirativní čtení vám přeje,

ERIK TABERY