Česko, důl Evropy

Gary Kendall, šéf londýnského think tanku zaměřeného na udržitelný rozvoj, nabízí v jedné ze svých prací fiktivní konverzaci z poloviny 80. let minulého století: „Během 20 let si budeme kupovat přenosné telefony menší než balíček karet, které se budou dát používat kdekoli na světě, a taky s nimi fotit, filmovat, poslouchat hudbu a dívat se na televizi,“ tvrdí jeden hlas. „To je hloupost, telefony přece už máme, a taky kamery, walkmany a přenosné televizory,“ namítá druhý a na otázku, zda někdy slyšel o finské firmě Nokia, odpovídá, že je to přece známý výrobce pneumatik.

I když může být přílišný technooptimismus někdy zrádný, lze na této konverzaci ukázat rozdílný přístup k možnostem získávání energie z obnovitelných zdrojů, tedy pomocí větru, slunečního záření, biomasy a podobně. Zatímco Česko, pátý největší vývozce elektřiny na světě, alternativní energii tradičně nedůvěřuje, v Německu je situace jiná. Tamní vláda chce do poloviny tohoto století přestavět motor celé ekonomiky tak, aby jej hnala převážně „zelená“ energie. Studie ukazují, že je to možné technicky i ekonomicky. Že ve střední Evropě dostatečně nesvítí slunce a nevyzpytatelné přívaly větrné elektřiny způsobují v sítích nezvladatelnou pohromu? Není to pravda, všechny tyto problémy lze řešit, i když některé jen za cenu značných investic.

Surovinová bezpečnost

Má smysl se jim vyhýbat? Cena ropy se opět blíží k hranici 100 dolarů za barel, a pokud čínská ekonomika poroste dosavadním tempem, éra levných surovin se už nejspíš nevrátí. Alternativní energie znamená mimo jiné surovinovou bezpečnost. Zároveň je odvětvím, které vyžaduje kvalifikovanou pracovní sílu a špičkový výzkum, v čemž se skutečně podobá mikroelektronice. A podobně jako u počítačů či mobilů s sebou výzkum a expanze výroby nesou pokles výrobních nákladů a zlevňování. V Česku se provozovatelé solárních elektráren těší pověsti veřejných nepřátel a stát zbytečně tvrdým zásahem celé odvětví až příliš radikálně přidusil. Snad to ale není zase taková katastrofa: cena fotovoltaiky klesá tak rychle, že žádná finanční podpora možná v dohledné době nebude nutná.

Přechod k obnovitelným zdrojům má jistě svoje rizika, jako ostatně každá neprošlapaná cesta. Vyžaduje politické rozhodnutí na desítky let dopředu. Představa, že alternativní zdroje mohou fungovat jako doplněk velkých uhelných a jaderných elektráren, je totiž mylná. Už v roce 2020 budou německé rozvodné sítě kvůli nestálé povaze elektřiny z větru a slunce čelit takové nestabilitě, že klasické velké elektrárny budou muset začít vyklízet pole. Jejich provoz se stane technicky velmi obtížným a ekonomicky se přestane vyplácet (například jaderné elektrárny mají v Německu skončit přibližně do roku 2040). Tak radikální sázka na zelenou energii, k jaké se německá vláda odhodlala, tedy vyžaduje totální přebudování celé energetiky. V konečném součtu se to zřejmě vyplatí, ale obtíže budou značné.

Mimo hlavní proud

Česku podobná vize chybí. Výpočty přitom ukazují, že i u nás sahají možnosti alternativních zdrojů daleko za horizont současných plánů. Pokud ale nepřestaneme být uhelnou elektrárnou a dolem Evropy, zaplatíme za to přetrvávající závislostí na fosilních palivech, zbytečně velkou mocí energetických koncernů a vývozem životního prostředí za hranice. A možná i tím, že zůstaneme mimo hlavní proud evropské energetiky.